|
| |
 |
|  |
Na televizní obrazovku se usadila moucha a svými nožkami na ní vytvořila lehké duhové zrnění. Petra vstala z pohovky, uhladila si sukni, přešla k televizi a zabila mouchu srolovaným magazínem Vanity Fair. Pak na zašpiněnou obrazovku několikrát stříkla čistící sprej, přeleštila ji papírovým kapesníčkem, pak ještě jednou sprej a ještě jednou kapesníček. Nakonec vyleštila i skvrnu na tváři Nicole Kidman na křídové obálce časopisu, opět si povytáhla sukni a posadila se na okraj pohovky.
Na jednom kanále dávali mexickou telenovelu, na druhém seriál, podle příšerných účesů zřejmě někdy z počátku osmdesátých let, na třetím běžely zprávy. Zarostlí muži v nočních košilích kdesi odpálili autobus, moderátor se zatvářil ustaraně, Petra se také zatvářila ustaraně. Pak se moderátor usmál, na obrazovce se objevila prasnice s dvanácti prasátky a Petra se také usmála.
Petra neměla ráda špatné zprávy. Vlastně se bála všech zpráv, které do jejího života vnášely nejistotu z toho velkého a divného světa tam venku. Radši vybrala jeden z několika ovladačů ležících u pohovky a televizi vypnula. Pak vypnula i dvd přehrávač, poblikávající reprosoustavu domácího kina a vůbec všechny ty věci, které tak často vybuchují, hoří, a jsou nebezpečné dětem.
Teprve teď si všimla, že na vyleštěné plovoucí podlaze se nepatřičně povaluje mrtvá moucha. Nejprve ji chtěla sebrat za pomoci kapesíčku, při představě dotyku hmyzího těla přes tenkou vrstvu papíru se však oklepala hnusem a došla si pro smetáček a lopatku. Rozpláclou mouchu smetla do prázdného sáčku v odpadkovém koši a lopatku pak jako obvykle přeleštila kapesníčkem.
Usadila se zpět na gauč a skrze plastové okno hleděla na malou zahradu s bazénem, pergolou, krbem, lehátky a klouzačkou pro děti. Za hradbou z tújí se zvedal další růžový domek stejný jako ten jejich, a za ním další a další, růžový, modrý, žlutý. Letní slunce zářilo a ze všech těch barev a novoty jí před očima běhaly černé mžitky.
V koši pod dřezem ležela mrtvá moucha a ona na ni nemohla přestat myslet. Jak s sebou v černém sáčku možná ještě cuká, možná se prokousává ven. Nakonec vstala, dvěma prsty natažené ruky chytila sáček a vynesla jej do popelnice před domem. Ještě bezejmenná ulice připomínala šachovnici, se svým neměnným vzorcem domek, garáž, túje, domek, garáž, túje. Její konec se ztrácel kdesi v tetelícím se vzduchu nad asfaltem, na chodníku osaměle stála barevná tříkolka.
Petře se zatočila hlava, odšourala se zpět do domu, z dobře uschované lahve becherovky si nalila panáka a obrátila jej do sebe. Vše již bylo uvařeno, vše hygienicky umyto, a tak jen stála před zrcadlem a dívala se na sebe. Ruka se skleničkou se jí třásla, na obličeji, krku a pažích se rýsovaly první vějíře vrásek. Měla bych zkusit power jógu, říkala si. Jenže to bych musela někam daleko jezdit, došlo jí vzápětí. Do veřejného autobusu by nesedla, ve svém malém Fiatu se trochu bála a v Landroveru jezdil Karel. Nakonec ve Vanity Fair našla vyhovující inzerát, zavolala na uvedené číslo a objednala si instruktážní DVD slibující návrat mládí po desetidenním cvičení.
Měla by už pomalu vyjet a vyzvednout děti ze školy. Na cestě k brance však stála popelnice a v ní moucha. Nejdřív ji zkoušela nějak obejít, ale vysoký betonový plot s drátem nahoře ji nedával možnost k úniku. Chvíli váhala a pak utekla zpět do domu a zamkla za sebou. „Miláčku?“. „Copak, koťátko?“ ozvalo se z telefonu. „Mohl bys vyzvednout Nicolase a Denisu ze školy? Nějak mi není dobře...“. „Jéžiš, no to je radost. Tak co mám s tebou teda dělat, no.“ „Jseš bezva. A přijeď rychle, těším se na tebe, kocourku.“ „No jo, čau“.
Nejprve ustoupila do obýváku, zavřela za sebou a nervózně se začetla do stokrát přelouskaného magazínu. Pohled však neustále uhýbal ke dveřím, tak nepříjemně velkým a lemovaným spárami, kterými by se moucha mohla protáhnout. Venku něco tiše skříplo, určitě víko popelnice, žena sebou trhla a ustoupila do kuchyně. Ze zásobníku na lince mizely další a další kapesníčky, kterými si otírala třesoucí se prsty. Panák Baileys, pak vylešit skleničku a uložit ji do stejné polohy na polici.
Venku se vzduch nad asfaltem chvěl jako roje much, rozdrcená moucha byla tam někde venku a pomalu se zvětšovala a blížila, aby pošpinila a pohltila to všechno krásné a spořádané, obývák, kuchyň, žlutý koberec z Ikeje, dětské postýlky v patře a nakonec i Petru samotnou, která se teď už zabarikádovala na záchodě, cupovala na kousíčky toaletní papír, muchlala jej do kuliček, ty házela do mísy, neovladatelně se třásla a malým okénkem vyhlížela, kdy se na ulici konečně objeví karlův mohutný Landrover.
Minuty a hodiny se vlekly, za dveřmi občas něco skříplo a zašustilo, hmyzí nohy vrzaly po podlaze, mísa se pomalu plnila papírovými kuličkami, slunce klesalo a náhlé hlasité vrčení Landroveru Petře připadalo jako nejkrásnější zvuk na světě.
Dveře se otevřely, v nich stál Karel ve svém tmavošedém hedvábném obleku a růžové kravatě, krásný jako vždy, a s ním Denisa a Nicolas, a Petra v zástěře se na ně smála od kuchyňské linky a krájela jásavě červená rajčata na salát. Karel ji políbil zezadu na krk, ona se otočila, přitiskla se k němu, zabořila mu tvář do ramene a co nejtišeji se rozplakala. Byl tady, on, její krásný Karel v obleku a s diplomatkou a děti s jedničkami z dobré školy, a ona byla tak šťastná a skoro si nevšímala skrvny od rtěnky na karlově límci ani vinného zápachu z jeho úst, ani prázdných a lhostejných pohledů obou dětí, které již mířily k televizi.
Odehnala je zpět do kuchyně, posadila ke stolu a začala nalévat polévku. V celé ulici se ze stejných oslnivě bílých oken neslo cinkání naběraček a šoupání židlí, vše v jednom monotónním rytmu. Petra ještě jednou šťastně vzdychla, kapesníčkem Karlovi naposledy přeleštila lžíci a rodina se pustila do večeře.
|
|
|
