Jezdil sem každý rok. Pramálo dbal na výklad průvodkyně. Koukal na každou ze staveb a v hlavě se mu odvíjely příběhy, které skrývaly ponuré zdi tohoto místa. Prohlížel si barák za barákem. Ženskou i mužskou část pevnosti. Ano v téhle cele spával…On a ještě dalších dvacet. Nespouštěl oči z prasklin v prkenné podlaze a ani dnes, po šedesáti letech nemohl pochopit, jak se do této maličké místnosti mohlo vejít tolik vězňů. Hlava na hlavě, vyhublá těla a občas… Občas někdo prostě nevydržel. To se pak z komínů nedaleko tábora linul mastný kouř. Ne, vlastně to nebylo občas, bylo to skoro pořád. Některé z vězňů odvedli pracovat do vápencového dolu v Litoměřicích. Ani odtamtud se jich moc nevracelo. Vždycky když došly pracovní síly, přišli si Němci do tábora pro nové. Moc dobře si pamatoval ten strach…strach že vyberou zrovna jeho.

Ja, ja…tak tady to bylo. Muž si úsměvem prohlížel fotografie v důstojnickém pavilonu. Tenhle mladík ve slušivé uniformě, to je přece Franz, a tohle... to jsem já. Ještě v hodnosti vojína. Inu tohle místo bylo to pravé pro začátek vojenské kariéry. Jen tady člověk mohl ukázat, že jeho oddanost Třetí říši je opravdová. Kdyby nebyla, tak by málokdo vydržel pohled, který se mezi zdmi tábora naskýtal tak často.

Po prohlídce důstojnických kasáren se vydali na malý zatravněný plácek. Támhle ta zeď… a támhle stávala šibenice. Došel ke zdi a prsty pohladil jednu z děr po kulkách. Kéž by to všichni měli tak jednoduché. Někteří tu viseli zavěšeni za ruce třeba tři dny, než konečně zemřeli.  Podrbal se na ruce, jako by se sama minulost na tomhle místě hlásila o slovo. Průvodkyně odvedla svou skupina ještě o kousek dále a vyprávěla o nacistických zvěrstvech. Muž se rozhlédl a nakonec sklopil hlavu a rozplakal se. Tak jako pokaždé na tomhle místě.

Ach so, tohle je to místo, kde jsme ukončovali životní cesty těch červů.  Ano znal to tady dobře. Rád přihlížel popravám, pokaždé se ho zmocňovalo téměř erotické vzrušení. Ten pocit, pohled na odcházející životy. A co teprve méně tradiční způsoby, podívaná pro labužníky. Spokojeně mlaskl jazykem o patro. Je to už dávno. Ale na svůj vlastní kousek nikdy nezapomene. Možná to bylo to nejlepší, co kdy viděl.

Bylo teplo, možná duben, možná srpen…tady člověk ztrácel přehled v čase. A on byl navíc tehdy ještě dítě. Dodneška neví, co se stalo. Snad se ten esesák špatně vyspal, snad přišel příkaz k popravě za ten nejhanebnější čin – Židovství. Vzpomínka na žlutou hvězdu na mundůru, na ten krásný a přesto příšerný den. To všechno vyvolávalo nové a nové přívaly slz. Přivedli je sem. Jeho i s rodiči. Myslel si tenkrát, že je všechny popraví a nevěděl, že to co se stane je ještě horší. Jako by to vůbec šlo. Odvedli ho stranou. Vzpouzel se, ale stejně neměl možnost cokoliv změnit. Němec cosi vyštěkl a přistoupili k němu další dva. Drželi ho tak, aby viděl na celý dvůr. Strach mu nedovolil se ani pohnout. Jen němě vykřikl, když přivedli ty psy.     

Drželi toho zmetka jako v kleštích a jeho ani nenapadlo zavřít oči. Hmmm. Nechali ty vlčáky dva dny hladovět, aby to bylo zajímavější. Ti Židé ani neutíkali, snad neměli sílu, snad je tížily ty okovy na nohách. Pak už jen křičeli, když z nich psi trhali maso. A ten kluk se pořád díval. I když si to nechtěl připustit, tak na ty jeho vodově modré oči nikdy nezapomene. Ten pohled, plný zoufalství se vpaloval do duše. Ale co… stejně určitě pošel jako spousta ostatních.                         

 Psi trhali nejdříve jen látku chatrné vězeňské uniformy, ale po chvíli se dostali až na kůži a maso. Slabé odvápněné kosti praskaly a… na to se nedá zapomenout. A pořád ho nutili se dívat i na to málo, co ještě před chvílí bylo jeho rodiči. Pak se ale podíval na toho tyrana v šedozelené uniformě. Stál tam, nohy mírně rozkročené, ruce za opaskem a chladným pohledem měřil celou scenérii. Ty oči, tak mrtvé,tak… studené. Ten pohled plný nenávisti se vpaloval do duše. Ale co… stejně ho po válce popravili, jako spoustu ostatních.