A spásné ty slzy,už hořící tváře neztiší,vyschly.

Ze srdce kámen, co dýchat nedá, nevyrvu.

Ani z hlavy sny,co neexistují

A na ně se prokletí valí....

Prokletí, co od začátku znám,

jenž je mým spasením.

Vždyt´ život nechtěla, tak proč jste jí ho dávali?!!

Už nelze víc, s láskou žít, či ani s láskou umírat.

„To ne !!!“

Ten nevinný řidič, nesmý být můj kat.

Pak zatroubí vlak, co v uších rozzvoní,

mou písen´ jedinou,, písen´poslední....

A v očích odlesknou se,

křídla černá, havraní,

ta, co přinesla ranní svítání.

A poslední cestou jsou koleje.

Nechci příliš...

Ne, odejít jako nenáviděný vrah,

snad jen naposled vydechnout,

jako nepochopený sebevrah.

A nic už nezastavilo, to tělo na kolejích,

z něhož duše, dávno odešla,

sny...a ….naděje

to nekonečné čekání,

dávno odpluly....

…......snad jen,

co tváře by ztišily,

kapky deště,

jež se neobjevily.