Jsou mnohem zbytečnější ploché fantazijní vpády:
nechat se stále znova v mozaikách rozmetat
pro cizí křenění postihnutost bezmocí
pro náhlé nalézání spoluvězně
ve světech nepřejícnosti
Každý ráno být jako mlha bezdechý
chycený desítkami nenaplněných zraků tmami
v zastávkách v kancelářích
v dunících halách skřípavých kovových zvuků
Tolik obrátek nešťastného kolotání...
Kreslím ti bříšky prstů
neznámé pocity po těle
pestrobarevné symboly z básní ti svěřuji
jen jako dech
jako přítmí
rychle svlékané letním podvečerním sluncem
Přes propastný stav míjení
pominutelnost
bubnuji ti v hláskách pobřeží
písečné stopy
V prvních paprscích září
s Lunou před srdcem
střemhlav z výše padám na ňadra
bezdohledné rybniční hladiny a bdím...
To nekonečné zde
se kterým v noci hovořívám
se v kruzích lehce chvěje
a žije si
téměř neshlédnuto
v dílnách nebeských rytců
Třebas prostor otevírající
průzračně modré květiny
samotný přístup v křišťálově čiré krajiny
žluti světel
říkám jim Irbah még ghil
|