Natáhla ruku a obrátila dlaň vzhůru. Kapka. Dopadla na vrchol ukazováčku a stekla do mezírky mezi prsty. A další. Tentokrát šplíchla přímo doprostřed dlaně. Posadila se na matraci, při tom pohybu se jí z těla svezla pokrývka. Otřásla se, jak k ní náhle pronikl chladný vzduch. Pečlivě se znovu zabalila do deky. Pak natáhla ruku ke světlu z ulice. „Ne, není to krev. Dneska ne.“ Oddechla si a usmála se kamsi do tmy na tvora skrývajícího se ve stínech a vydávajícího zvláštní chrčivé zvuky. Malý sklepní prostor, ve kterém se nacházeli, byl temný až na mdlé světlo pouličních lamp, které sem dopadalo malým okénkem a vykreslovalo na oprýskané zdi prapodivné tvary. Mokrou dlaň otřela do deky, skoro neslyšným hlasem začala vyprávět: „Není to krev, ale kdysi ze stropu kapala. Z bytu nad námi, kde bydlel pan domácí, se předtím  ozýval křik a pak nějaké duté rány. Potom se na stropě objevila rudá skvrna. Tatínek začal  přecházet po místnosti sem a tam, tiše jako myška, maminka se schoulila do kouta. Schovala jsem se jí tehdy do náruče. Ne aby utěšila ona mě, ale abych poskytla oporu já jí. Celá se chvěla tichounkým pláčem a pořád opakovala: ,Nestvůry. Jsou to nestvůry.‘

    Zajímalo by mě, jak vlastně ty nestvůry vypadají. Musí být určitě pořádně hnusné, když se jich rodiče tolik bojí. Někdy v noci, když nemůžu spát, si je představuju. Mají dlouhé tesáky a drápy, šupinatou kůži a krví podlité oči. Viděla jsem je v jednom filmu kdysi dávno. Na rohu naší ulice byl totiž biograf; Lisa říkala, že ještě stojí, ale už se v něm nehraje. Mamince se líbil takový vysoký herec, který jezdil na velbloudovi.“

    Vzdychla a neklidně se zavrtěla, aby odehnala dřímotu, která se na ni pomaličku snášela. V náruči přitom držela šedivého medvídka  s  jedním okem a křivou nohou. „Ten medvěd patřil Ríšovi, ale už ho nepotřebuje. Když se tenkrát ozvaly výstřely, šel sem do sklepa s námi. Až do toho dne jsme bydleli o dvě patra výš. Díkybohu, že nikdo  neměl podobný nápad jako my. Nedovedu se představit, že by se do téhle místnosti vešel ještě někdo další. Nenudím tě? S mamkou už se nedá mluvit. Je teď divná.“ Tvor jen dál vydával ty podivné zvuky.

„Tehdy bylo léto; dnes je konec zimy. Takže jsme tu pár měsíců... nebo rok a pár měsíců? Ze začátku jsem počítala dny a zakreslovala si je křídou na zeď, ale skončila jsem u sto dvanáctého dne, protože mi dopsala křída. Richard umřel čtyřicátý osmý den. Víš, je tu hrozná zima a vlhko a on byl už jako malý často nemocný. Tatínek říkal, že měl zápal plic. Všichni jsme se báli, že nás někdo uslyší, když vykašlával krev. Trvalo to celé dny a noci. Táta byl doktor, ale nemohl mu nijak pomoct a myslím, že si to pořád vyčítá. Řekl mi, že já už jsem moc velká na to, abych onemocněla. Asi mi lhal. Vím to z jedné jeho velké lékařské knihy. On mě chtěl jenom uklidnit, ale já se umřít stejně nebojím. Když Richard umřel, záviděla jsem mu a byla ráda, že už je konečně zticha.“

     Schoulila se s medvídkem v náručí a přitáhla si pokrývku plnou skvrn až k bradě. Přemáhal ji spánek, ale přesto se stále soustředila na vrčící stín, který se během vypravování přesunul o  kousek blíž její matraci. „Nevěděli jsme, co dělat s Richardovým tělem. Nakonec jednou v noci tatínek vyšel ven a domácí mu pomohl ho někam uklidit. Bylo to naposledy, co někdo z nás viděl nebe. Maminka už nikdy nebyla jako dřív. Měla Richarda vždycky radši než mě. Je divná. Někdy třeba několik dní nepromluvila a nejedla. Pak začala přecházet od jednoho rohu místnosti do druhého a vydržela to i několik hodin. Myslím, že kdybych umřela já, nechovala by se takhle.

     Ne, nemysli si, že jsem Richarda neměla ráda nebo že nemám ráda maminku. Dřív... to jsme byli ta nejšťastnější rodina na světě. Každou sobotu jsme vyzvedli tatínka v ordinaci. Skoro vždycky jsme museli čekat, protože měl hodně pacientů. Mě to nevadilo – tatínek měl krásnou světlou čekárnu se spoustou obrázků. Pak jsme si vyrazili za město do lesů nebo k řece a udělali si piknik.“ Nepatrně se usmála a oči se jí rozzářily. „Maminka měla nádherné dlouhé černé vlasy a na našich výletech si obvykle nasadila krásný žlutý klobouk. Chtěla mi ho taky koupit.“ Zamyšleně se pohladila po holé hlavě, na které zbylo ještě pár zacuchaných tmavých chuchvalců. „Vypadaly nám vlasy. Ještě před pár týdny jsme měly skoro všechny. Mně to ani tolik nevadí, nemusím se česat, jenže maminka je navíc k tomu hrozně hubená. Občas se jí i leknu, když vidím ty její obrovské oči. Štítím se jí, když se mě chce dotknout těmi vyhublými pařáty, co má místo rukou. Kůži má napnutou na kostech a nehty dlouhé jako drápy s okousanými konci. Přitom měla dřív ty nejhezčí ruce: měkké, růžové, s kůží tak jemnou, že když hladily, bylo to jako by se mě dotýkal pravý samet. A její oči měly světle hnědou barvu, ten nejhezčí odstín hnědé, pořád se smály a byly plné života. Ale teď když se jí podívám do očí, vidím černočernou tmu, ve které bych se ztratila, i kdybych měla stovky pochodní a zápalek. Promiň, trochu básním,“ vzdychla. „Proč nemůžu mít hezkou maminku jako všechny ostatní děti?“

   Zadívala se na pavučinkovou prasklinu ve stropě. Po pár minutách, kdy se zdálo, že ve svém vyprávění už nebude pokračovat, znovu šeptem promluvila. „Mám hrozný hlad. Od včerejška jsem nic nejedla. Jídlo nám vždycky nosila Lisa.“ Hubeným kostnatým prstíkem ukázala na zamřížované okénko směřující do ulice. Jeho spodní okraj se táhl těsně podél chodníku. Zrovna v tu chvíli kolem přejelo auto a jeho reflektory způsobily, že se po stěnách a podlaze roztančily dlouhé stíny mříží. Rachot motoru utichl a v místnosti se opět rozhostil klid a slabé světlo lamp z ulice. Sípavě se nadechla a pokračovala: „Vždycky to byl kus chleba nebo něčeho podobného. Včera, když procházela kolem, chtěla jako obvykle jídlo upustit, ale najednou vykřikla a utekla. Krajíc naštěstí nechala ležet u mříží. Rychle jsem po něm hmátla a byl můj.“ Zvonivě se zasmála své šikovnosti. Bylo znát, že hlasivky už dlouho nepoužívala – smích byl chraplavý a nepřirozený. Vzápětí si na rty přitiskla dlaň, aby se umlčela, a zkoumavě se zahleděla na ulici.

    Z přítmí se vynořil její chrčící společník a posluchač – velký mourovatý kocour. Pomaloučku, krůček po krůčku, ho přibližovaly jeho měkké tlapky k její matraci. Rozjasnily se jí oči a natáhla k předoucímu kocourovi ruku. „Konečně. Už tu povídám tak dlouho a ty vylezeš až teď. No, pojď sem! Číčo. Můžu si s tebou hezky povídat. Jinak musím být potichu, aby nás neslyšely nestvůry.“

   Kocour se skoro čumáčkem dotkl jejích prstů, když náhle ucukl a začal vztekle syčet. „Co je? Co se stalo? Ty se bojíš nestvůr? Myslím, že kočkám nic nedělají.“ Kocour se stáhl a naježily se mu chlupy na krku a hřbetě. Najednou to zaslechla. O kus dál, v rohu sklepního brlohu, se na svých provizorních lůžkách probudili i její rodiče. Z vedlejší místnosti se k  nim doléhaly tlumené zvuky a pak hlasité klapaní tvrdých podrážek na sklepní podlaze. „Nestvůry přece nemají boty.“ Vzrušeně sevřela medvídka s očima přibitýma na zabarikádovaných dveřích. Na dlouhé minuty se rozhostilo ticho, které, jak si dívka pomyslela, se podobalo nekonečnému tichu v hrobě. Tenhle sklep vlastně je jako hrob, napadlo ji náhle. Jen jsme sem šli dobrovolně.

  Dveře vedoucí do místnosti byly z druhé strany zakryty několika skříněmi. Když je tam domácí kdysi stavěl, věřil, že nemohl své sousedy ochránit lépe. Ale teď, ve chvíli, kdy se k nim donesl zvuk posunovaného nábytku, je nestvůry našly a dobývaly se k nim.

  „Ne, prosím, neutíkej, kocourku. Neopouštěj mě!“ Natáhla se po kocourovi, ale ten po ní sekl drápy a mrštně vyskočil na ulici. Dívka vykřikla, když si všimla, že se jí po hřbetu ruky a táhnou čtyři dlouhé krvavé škrábance „Hano!“ zavolala na ni matka hlasem plným úzkosti. Venku začaly nestvůry bušit do zabarikádovaných dveří. Hana se roztřásla strachem, který jí nedovolil se ani pohnout, srdíčko jí zběsile tlouklo v rytmu úderů do dřeva. Byla tak vyděšená, že znovu začala šeptat, i když ji už nikdo neposlouchal. Tichounce vyslovovala slova plná zvědavosti i strachu. „Nestvůry. Konečně je uvidím...Bože, jak...“ Bušení zesílilo, už byly na dosah. Otec sáhl pod svou matraci, vytáhl pistoli a přiložil si ji ke spánku. Matka na něj pohlédla a zasyčela mezi zuby: „Zbabělče!“ Ale Hana byla zmatená. Proč to říká?

  Barikády konečně povolily, dveře se rozlétly. Stály v nich. Hana na ně zírala a na chvíli skoro ztratila dech. „Vypadají jako my! Nestvůry vypadají úplně jako my!“ hlesla. A byla šťastná, že tak vypadají. Měli na sobě dlouhé černé kabáty, černé kožené rukavice a na levé paži červený pásek. A na pásku uvnitř bílého kolečka hákový kříž...