Černobílá houpačka

Černobílá houpačka se skřípavě houpe sem a tam.

Nahoru a dolů, až se ten skřípot chvílemi mění v noty psané panem životem.

Černobílá houpačka, ne to ji malíř nezapomněl vymalovat svým barevným štětcem.

To je život sám.

Jednou černý, jak temný samet. Marně v té tmě tápeš a hledáš kliku od dveří.

Ne, není. Někdo ji zlomil, jako tvé bolavé srdce.

Ale když se nevzdáš, najdeš jednou klíček. Klíček od dveří z té temnoty.

A ty  opět vstoupíš do zlatavého světla, do hřejivého tepla.

Zhoupneš se tam vzhůru po dráze barevné duhy.

Tvé srdce zaplesá, aby se zase záhy mohlo zhoupnout dolů do chladu a tmy.

Ale ty víš že v další skrýši opět objevíš klíček k cestě vzhůru.

Život je nekonečná houpačka.