Šedé mraky nešlo rozeznat od zšeřelé oblohy, když nastalo ráno. V korunách stromů umístěných mezi paneláky počalo vyzpěvovat na stovky ptáků.

Pan Brouček se protáhl na stole, kde předtím usnul. Jeho prasečí očka se pomalu rozlepovala, a jak se tak protahoval, poloprázdný půllitr dopadl na zem, kde se rozbil. Zapátral po původu hluku.

,,A jéé,“ mávnul rukou, když spatřil střepy. Levou poslepu šmátral v knihovně, která patřila jeho zesnulé manželce – totiž paní Broučkové. ,,To se spraví.“

,,Morces hadry, kde jsou ty noviny, když je člověk potřebuje?!“ ulevil si. „Použiju tebe!“

Do rukou se mu dostal Goetheův Faust, a tak jej rozthnul v půli. ,,Jedna polovina na podlahu, druhou na toaletu! Tomuhle říkám ďábelská revue,“ ušklíbl se.

Pak si šel lehnout.

Vzbudil se až večer. Sice už bylo po desáté, ale pan Brouček se cítil energicky, jak by se vzbudil ráno. Proto se rozhodl, že udělá něco zcela mimořádného; vybočujícího z všedního dne. Oblékl se, navoněl zašlou kolínskou, ústa propláchl alkoholem (paní sousedka Márinka to dělávala často, tvrdíc, že se tak léčí afty – a tak, co by, kdyby) a vydal se do večerky pro něco na zub.

Na místě ale strnul. Nejenom, že se uvnitř nesvítilo. Měl dokonce pocit, jako by došel ke špatnému obchodu.

„No, no, snad ve 23:15 nezavíráme?“ dušoval se. Bohužel neměl koho kárat, neboť se v obchodě nesvítilo a nikdo tam nebyl. Postarší vietnamská obchodnice, přecházejíc jeho opilecké narážky na svou mladou vnučku mlčením, popř. pokřižováním, odešla už spát.

Díval se do výlohy, kde se na něho výsměšně smály potraviny, jako by byly věděly, že si přišel pro ně. I plísňové sýry se zdály být plesnivější.

Už chtěl odejít a po cestě domů si pořádně zaklít, když vtom zahlédl ve výloze cosi třpytivého. Zajímalo ho, co to je, a tak se přiblížil ke sklu, aby věc dokázal pojmenovat. Vypadalo to jako stříbro, mohl to být odraz zrcátka. Broučkův nos sjel po skle o píď níž.

Náhle vyskočila za sklem postava. Byla celá v černém a měla ženské rysy. Teď teprve poznal, že světlem za výlohou nebylo nic jiného než ostře svítící baterka. Následující události se odehrály během tří sekund:

Postava v obchodě zmizela. Výloha se rozbila. Alarm se rozřičel. Pan Brouček mrknul.

O tísícdvěstě sekund později přijeli policisté. Na místě našli jen rozbitou večerku, plačící starou ženu a zhasnutou baterku.

,,Dobré ráno, pane Broučku,“ popřál zmatenému Broučkovi svěží hlas. „Doufám, že jsem vás příliš nevyděsila. To bychom nechtěli, že ne?“ Žena se usmála, až panu Broučkovi přejel mráz po zádech. Nějak neměl co říct. Rád by věděl, co se to vlastně stalo.

,,Předpokládám, že teď přemýšlíte, co se to stalo.“ Ženin úsměv se rozšířil ještě víc a náš hrdina naprázdno polkl. ,,To nic, nebojte se. Nic vám neuděláme. Ale promiňte, ani jsem se nepředstavila. Moje jméno z vaší doby je Eleanora. Byla jsem tou mladou slečnou ve vaší oblíbené večerce. Mé pravé jméno je však Fidorka.“

,,Fidorka?“ Jeden záchytný bod ve světě podivů, pomyslel si.

,,Ano, přesně tak. Zajímavé, že? Ale musím říct, že jsem si to vypůjčila od vás. Z kteréže doby vlastně jste? Víte, co je pod rok 2050, to už jde mimo náš zájem. Došli jsme k závěru, že je zbytečné učit se historii. Však si pomyslete – všechna ta zbytečná data, války, bitvy... Nechápeme, jak by to mohlo budoucnosti lidstva prospět.“ Pokývala hlavou.

,,Ale teď k věci. Určitě chcete vědět, proč jsem vás sem přivedla. Na to vám mohu odpovědět velice snadno: Poručili mi to. Plním jen vyšší rozkazy, dokud se nebudu moct účastnit setkání, kde se všechno změní. Filosofických setkání.“ dodala, když postřehla nechápavost ve tváři svého posluchače.

,,Rozumím, musí to být šok pro vás, občany žijící v době parlamentní demokracie. Ach ano, neznámý pojem. Samozřejmě, že ,demokracie' jako taková na území České republiky nikdy neexistovala. Kolem roku 2021 se naše státní zřízení změnilo na parlamentní monarchii.

Králem byl zvolen jistý velmi nadaný filosof, jehož jméno zní Miroslav Bažant. Zanedlouho svým světonázorem a vírou dosáhl nevídané obliby u občanů, a tak jsme se brzy ocitli pod jeho absolutní nadvládou. Slyšíte dobře: Absolutní monarchie.

Zemřel roku 2036; památný to den. Bohužel neměl to štěstí a nezemřel přirozenou smrtí, jak by jeho poměrům přináleželo. Byl na něho spáchán atentát. Víte, od počátků jeho vlády se hromadila opozice, která s jeho filosofií nesouhlasila – však víte, další velcí filosofové.

Dnes je to všechno o filosofii,“ odmlčela se.

Pan Brouček se podrbal na hlavě. Tolik informací najednou a nic mu nedávalo smysl. ,,Hmm, pořád nechápu, proč tady jsem. A proč si říkáte Fidorka. Jste snad divná, ženská?“

Mladá žena se usmála. ,,A to mi říkali, že jste primitiv. Ale skutečně, je pravdou, že jméno Fidorka jsem si vybrala z určitého důvodu.“ Naklonila se k panu Broučkovi a zašeptala spiklenecky: ,,Když musíš, tak musíš! Znáte tu reklamu, že? Není dokonalá?“ Bílé zuby jako by se na něho smály ze všech stran.

,,Ale my už se nemnožíme. Máme totiž na vědomí, že jsme již přemnoženi. Vybízíme proto spisovatele, aby psali o sebevraždách. Požehnáním by byla podobná vlna sebevražd jako v roce 1774, kdy vyšlo Goetheovo dílo Utrpení mladého Werthera. Jistě znáte Goetheho.

Co se týče vašeho pobytu zde, pane Broučku. Jedná se o výzkum. Jak jistě víte, vzdali jsme se mnohých fakt z histrorie. To ale neznamená, že jsme zanedbaní. Zajímáme se zejména o lidskou mysl a její proměny. Jak v různých situacích reaguje. Snažíme se odhalit tyto zákonitosti. Ostatně o cosi podobného se kdysi pokoušel i náš král Miroslav Bažant,“ podotkla.

,,Asi si říkáte, co s vámi chceme podniknout, proč jsme si vybrali právě vás. Snadné. Vy jste ještě evoluční člověk, z doby, kde se lidé nenamáhali potlačovat svoje biologické potřeby. Už jsme sice ,ulovili' v minulosti hodně lidí, vzdělaných, bystrých a selským rozumem uvažujících. Jenomže ti všichni již dokázali potlačit své živočišné pudy na minimum. Sociální rovnost, potlačení násilí, víra. Tohle všechno naučilo lidi chovat se mírně, spořádaně a uvažovat logicky. Je tady ale něco, v čem potřebujeme mít naprosto jasno.

Ráda bych s vámi klábosila i nadále, ale bohužel, čas našeho setkání se již chýlí ke konci. Zatímco jsme si tady spolu povídali, moji kolegové snímali reakce vašeho mozku a vypůjčili si dokonce část z vaší mysli pro další průzkumy. Nebojte se, včas vám ji vrátíme. Až ji budete doopravdy potřebovat.“ Záhadný úsměv.

,,Za tři sekundy nashledanou.“

Pan Brouček otevřel oči. Něco ho studilo do zad, a tak se vrávoravě postavil, opíraje se o obchodní regál. Dalo mu práci, než si vzpomněl, kde je. V mysli měl nenadálou prázdnotu.

,,Promiňte, slečno,“ navázal kontakt s pohlednou dívkou. ,,Mohla byste mi říct, zda se odněkud neznáme? Velice se omlouvám, ale myslím, že jsem zabloudil.“

Dívka se zatvářila shovívavě, došla až k němu, postavila se vedle něj a pak zašeptala: ,,Ano i ne. Ale bydlíte v tom zeleném domě na náměstí, víte v kterém?“

Pan Brouček se na chvíli zadíval směrem, kterým ukazovala, a náhle si na cestu vzpomněl.

,,Ach ano, děkuji. Jsem nějak zmaten.“ A měl se k odchodu.

,,Nic si u nás nekoupíte?“ Zeptala se dívka a na rtech jí hrál potměšilý úsměv.

,,Ale ne, nemám hlad, nashledanou,“ řekl, otočil se a zamířil do knihovny.