Agentura Zážitek
vánoční povídka

Romanovi

Po tmavé ulici a kočičích hlavách drkotal na kole kurýr. Expresní zakázka, za příplatek. Klient ji musí mít ještě dneska.
Bylo namrzlo, občas klouzalo, ještěže provoz byl jako vždy na Štědrý večer minimální. Přesto se Kubovi, tak se kurýr jmenoval, zdálo, že krabice, kterou veze, je dost těžká.
Posílala ji Agentura Zážitek. Kubovi to bylo trochu divné, protože od Zážitků vozil zatím samé poukázky, obálky, balíčky do jednoho kila. A teď tahle krabice, co se jen tak tak vešla do pytle, který vezl na zádech.
Vyjel na kopec a zastavil, aby se pokochal vyhlídkou.
Město pod ním leželo tiché, zasněžené, zářivé. Pohádka. Ani taková zima nebyla.
Posadil se na lavičku a kurýrní pytel položil vedle sebe. Vychutnával to ticho a krásu. Nespěchal, v agentuře řekli, že zásilku stačí dodat do půlnoci. Bylo mu to sice trochu divné, protože tou dobou už dávno většina národa doslavila a pospávala u televize, ale co. Náš zákazník, náš pán.
Z jednoho ze starobylých domů na náměstí vyšel muž a vydal se Kubovým směrem.
-Dobrý večer, pozdravil slušně. – Hezké Vánoce, dodal.
Kuba odpověděl stejným způsobem a čekal, co bude dál. Neznámý mu v dlouhém tmavém plášti a s buřinkou na hlavě přišel tak trochu jako z filmu pro pamětníky.
Odkašlal si: – Víte, že vezete nebezpečný náklad?, zeptal se Kuby.
Vezu expresní zásilku, firma nic nebezpečného k převozu ani nepřijímá, odpověděl Kuba, ale přesto mrkl na těžký kurýrní pytel. Kdyby to bylo nebezpečné, snad by mu o tom řekli, ne? A pak, co věděl, Agentura Zážitek vedla všelijaké adrenalinové záležitosti, seskoky padákem například, ale těžko by je nacpala do krabice.
- Nebojte, dal mu muž ruku na rameno. – Nejsem od policie, ani od konkurence. Jen prostě tady na náměstí bydlím moc dlouho. Televizi už nemám, a tak většinu času prokoukám z okna. Když jsem vás tady a v tuhle hodinu viděl, napadlo mě to hned.
Co vás napadlo?, zeptal se Kuba, který se pomalu chystal k odjezdu.
Že jste od Agentury Zážitek. A co vezete.
Ale já nevím, co vezu, to je tajemství, namítl Kuba. – Navíc nepověřeným osobám se důvěrná data zásadně nesdělují, uchýlil se k firemnímu manuálu.
No já jen, že jsem si jednou od té vaší agentury stejnou věc..., neznámý při tom slově trochu zaváhal, – objednal. Taky pod stromeček. Každý toužíme po nějaké té ceně, že? A do dalších Vánoc jsem zůstal jak kůl v plotě. Manželka se se mnou rozvedla, děti se odstěhovaly, ani paní na úklid jsem nesehnal... No, jeďte, hochu, jeďte, podíval se na hodinky, – hlavně to stihněte do půlnoci. Protože jinak...
V té chvíli se někde rozletělo okno a vzduch proťal zlověstný výkřik:
- Okamžitě zpátky!
Neznámý ztuhl a, jak to Kubovi připadalo, vevnitř se zkroutil do klubíčka jako ježek. Nadzvedl buřinku:
Budu muset jít, jak slyšíte. Dovolte ještě, abych se představil: Roland Gabretius, kdysi básník...Ještě jednou nadzvedl buřinku a odcházel volným krokem. V polovině cesty se ale rozběhl jako šílený a než za sebou práskl domovními vraty, zařval do dosud otevřeného okna: „TÁHNI, svině!"
Kuba naskočil na kolo a rozjel se jako o závod. Poslední, co za sebou uslyšel, byl zvuk tříštícího se skla. O pár ulic dál, jak mu přišlo, v bezpečné vzdálenosti, zastavil a oddychoval. Při své práci se potkával s řadou pošuků, jak ale říkávala jeho babička „Pánbůh má různou čeládku", a tak to nijak neřešil.
Ale zrovna dneska, na Štědrý den...Aby to nebylo nějaké znamení.
Najednou se mu to, co vezl na zádech, zdálo ještě těžší než předtím. Šlapal do pedálů jako divý, ale přesto ho příhoda s tím Gabretou nebo jak se jmenoval, trochu zdržela, takže když dojel ke čtvrti malých vilek, cíli své cesty, bylo už pár minut po půlnoci.
Měl před sebou ještě jízdu strmou ulicí dolů, takže když se přímo za ním ozvalo:
Idiote, jak to jedeš?!, napálil to přímo do stromu a pytel mu spadl ze zad..
Helma na hlavě mu pravděpodobně zachránila život, přesto se mu chvíli zdálo, že už nevstane. Když ale stejný hlas jako prve zasyčel: – Co děláš, ty cvoku? Zažila jsem hodně bláznů, ale ty seš z nich největší, přímo vyskočil.
Když ji uviděl, myslel ,že ho šálí zrak. O strom vedle kola se opírala drobná dívka v černém kabátku a s dvěma dlouhými copy. V bledém světle lucerny vypadala chvíli jako bruneta, chvíli jako blondýna. Docela hezká, až na ty křiklavě rudé rty.
-Kdo jste...kdo seš?, zeptal se.
Přece dárek z Agentury Zážitek, ty vole! Vyklopils mě. Za to budeš platit!
To Kubu zarazilo a naštvalo. – Jaký vyklopil? To nebylo schválně. Tys mě vylekala!
Odlepila se od stromu a houpavým krokem manekýn došla až k němu:
A kdo to dokáže?! Vytáhla z kapsy cigarety a jednu si zapálila.  – Kdo?, zeptala se pomstychtivě. – Měls mě dovézt do půlnoci, ne?!
Přistihl se, že před ní couvá. Zastavil se a zůstal stát.
Přišla těsně k němu a koncem copu mu zlehka přejela po tváři.
Nebylo to schválně? Fakt??! Nedokouřenou cigaretu hodila na zem a s chutí rozryla podpatkem.
Kubovi se začala točit hlava, naražená noha ho bolela a roztřásla ho divná zima. Jak tohle doručí, pojede si lehnout, fakt. Mlčky sebral a zkontroloval kolo a zvedl ze silnice dosud pečlivě zavřený pytel.
Ukázal ho té dívce: – Ani se neotevřel, vidíš.
Na tom nezáleží. Zas se tak divně usmála  – Půlnoc je moje hodina.
Chytla kolo za rám. – Snad bys mě nechtěl nechat jít pěšky, příteli. Musíš mě přece zákazníkovi dovézt.
Táhni k čertu, zacloumal Kuba kolem. – jestli seš ten dárek, vlez si zas do krabice nebo odkud vylezlas...
Chraplavě se rozesmála: – Táhni k čertu! A odkud myslíš, že jdu?!!! Pak zvážněla, rozkázala:
Povezeš mě!, a oči se jí nebezpečně zaleskly.
Těsně před cílem sesedla. – Tak jak se ti jelo?, zeptala se zlomyslně a šlehla Kubu copem po tváři.
Nemínil už se s ní bavit.
Počkej přece, zarazila ho, když se chystal zmáčknout zvonek. – Ptal ses prve, kdo jsem.
Blázen, řekl bez rozmýšlení, – nějaká sadistka.
Kupodivu se nerozzlobila. Jedním trhnutím si rozevřela kabátek, Kubu ani nepřekvapilo, že pod ním nic neměla, a ukázala si na nahá prsa, kde měla vytetované velké modré M.
Jsem Múza dekadentů. Tenhle, ukázala na jediné osvětlené okno v domě za sebou, – chce Nobelovu cenu. A taky si myslí, že pravá poezie se rodí jedině z utrpení, víš?
Dopnula si kabátek, a než zmizela, řekla: – Zazvoň, šmíráku.
Balík přiběhla převzít paní domu osobně. – Manžel už spí, šeptala, – přijel jste pozdě. Ale to nevadí, bude mít radost hned ráno...

xxx

V posteli s nachlazením strávil Kuba celý týden. Pomalu se vzpamatovával ze štědrovečerních zážitků a nebýt naražené nohy, někdy by si i myslel, že se mu jen zdály. Když poprvé po nemoci nastoupil do práce, hned jeho první cesta vedla do Agentury Zážitek. Měl převzít a doručit obvyklou zásilku, balíček do jednoho kila. Zatímco čekal, až mu ho připraví, listoval agenturní nabídkou. Na poslední straně, daleko za všemi seskoky padákem a kydáním hnoje na farmě, našel SPECIÁLNÍ NOVINKU. Múzu dekadentů, zdroj trvalé inspirace.
Slovo trvalé bylo dvakrát podtrženo.

Xxx

Rok uběhl a přišel další Štědrý den. Tentokrát si vzal Kuba volno, co kdyby...
Když se v 6.17 vzbudil, byla ještě tma. Vykoukl ven a s potěšením zjistil, že tiše padá sníh.
Zároveň uviděl, jak se mu rozsvítil mobil. Podíval se, kdo mu to přeje takhle ráno.
V sms stálo: Budou to nádherné Vánoce. Brzy se uvidíme.
A pod tím, místo podpisu, veliké mrazivě modré písmeno M.

/6. prosince 2009, v neděli na Mikuláše, da capo al fine, odpoledne, konec asi 15*30/