V kabátu děravém jde si
a pod kapucí plamínky očí zháší
svíce bílé s nepřestupným rokem tmy
prvého je on podél trati
krok pravou střídá levou půlkrokem
rád by se dobelhal hospody šedý hladem
kde třesk a plesky vířivé či slovo přivítání
zahřejí jak uhlíky oživených kamen
Neví však co by řek´ aby si rozuměli
objednává co oni občas se zasměje
však v místnosti se sbližuje jen dým místních
nejisti z jeho projevu přejí si tuze aby odešel...
V kabátu děravém odchází
pod kapucí plamínky očí zháší
klenoty zděděné háže si pod nohy by neuklouz´
je zima praskotu říčních ker chřastí
kolej nástupní zeje nevratností vlaků
Potká-li přeci živou duši psí
utrženou odněkud z krátkého řetězu
bude ji muset obejmout
a děkovat skrze slzy
jak stejný stenem stejnému
