|
Klap.
En kvinde placerede hendes briller på den lukkede bærbares låg og gned hendes øjne. Det havde været en hård dag...dag of aften syntes hun. Hvar meget kaffe var det hun havde fået? Den sidste kop stod stadig på bordet...og fem mere i den smalle reol ved siden af døren til kontoret, hvor der stod Grace Falling.
Hun kiggede på det gamle pendul ur på væggen... midnat igen ... ah, Grace, Grace. Hun pakkede sammen og tog regnjakke på, slukkede for lyset, slog alarmen til og forlod kontoret. Fem minutter over midnat, som næsten alle andre dage. Det regnede, en kold vind jagtede gamle blade i forverige hvirvler.
Grace bippede hendes kort, vinkede til vagten og gik ind i natten.
xxx
"Doktor?", unge piger for ind på kontoret.
"Ja?", de blå øjne på Grace Falling, leder af Rigshospitalet vendte sig mod hende.
"Det er Hr. Larsen ... Han ... er gået bort."
Det er hvad jeg har brugt otte år på, det er hvorfor alle bøgerne var skrevet og jeg bruge have læst dem alle, det er hvad alle læger er til for tænkte Grace mens hun stod over det som før var Hr. larsen. Hr. Larsen, fire og firs år gammel, hvis krop helt var spist af cancer var bare en sød og rar person. "Godmorgen. Jeg har drømt om dig i nat, ved du det? Jeg havde taget dig et sted hen for kaffe, det var hvad vi lavede, ved du det?. En skam jeg ikke kan gifte mig med dig. Øh..har jeg fortalt dig joken om...". Der var altid en joke han ikke fortalte hende om hun vidste det ikke. Selv når man har smerte man ikke kan forestille sig. Og dette var hvad der var tilbage; et par kilo skind og ben. Det er defor vi er her men en bitter smag i munden. Selv når man dør af alderdom ... om så lægen er ved dem eller ej. Alt vi kan gøre for dem er at tale med dem, lyve overfor dem, se dem dø.
"Dødstidspunktet er nul nul nul fem, skriv det ned. Og ring efter Cederberg, han er på vagt i aften. Jeg går nu."
xxx
Stående på asfalten på parkeringspladsen, nu mørk, med kun en blinkende gadelampe, så Grace på et McDonalds bæger jagtet af vinden. Hun sukkede.
"En dag er gået, endnu en er foran mig. Vi skal alle dø. En dag. Tak Herre, det er i det mindste sikkert.
Bip-bip
Hendes SAAB kørte mod den sovende by, hjem.
|
Klap.
Žena upustila brýle na víko zavřeného laptopu a unaveně si promnula oči. Byl to těžký den...hard day’s night, pomyslela si. Kolik káv dnes vůbec měla? Poslední šálek stál na stole, dalších pět na malé komodě vedle dveří, které oznamovaly, že tato kancelář patří lékařce Grace Falling.
Podívala se na staré kyvadlové hodiny na zdi...opět půlnoc...ah, Grace, Grace. Sbalila si věci, oblékla si svůj plášť, zhasla světla, naťukala bezpečnostní kód a vyšla z kanceláře. Pět minut po půlnoci, téměř jako kterýkoli jiný den. Pršelo, studený vítr točil v barevných vírech staré listí.
Grace si pípla badge, zamávala na vrátného a vykročila do noci.
xxx
„Doktorko?“, mladá dívka vrazila do kanceláře.
„Ano?“, otočil se k ní pár modrých očí Grace Fallen, šéfky Dánské Královské nemocnice v Kodani.
„Pan...pan Larsen. On zemřel.“
Tak proto jsem strávila osm let na škole, pro tohle byly napsány všechny ty knihy a já jsem je měla všechny číst, to je, proč existují všichni doktoři, myslela si Grace zatímco stála nad lůžkem s tím, co bývalo panem Larsenem. Stařičký čtyřiaosmdesátiletý pan Larsen, jehož celé tělo sežrala rakovina, byl velice milý, hodný člověk. „Dobré ránko, doktorko. Se mi o vás zdálo tuhle v noci, víte? Někde jsem vás bral na kafe, jo, to jsme dělali, šli jsme na kafe. Škoda, že si vás už nemůžu vzít, doktorko. Eh...a říkal jsem vám už ten vtip, mimochodem?“ Vždy existoval vtip, který jí ještě neřekl a který neznala. Dokonce i tehdy, když trpěl nepředstavitelnými bolestmi. A tohle je vše, co zůstalo: pár liber kostí a masa. Proto jsme tu, pomyslela si s hořkostí. Lidé umírají po celé věky a to bez ohledu na to, zda lékař s nimi je či není. Vše, co pro ně můžeme dělat, je mluvit k nim, lhát jim, dívat se na ně, jak umírají.
„Čas úmrtí je nula nula nula pět, napište si to. A zavolejte Cederberga, ten má dneska v noci službu. Já odcházím.“
xxx
Stojíc na chodníku na parkovišti, teď už temném, pouze s jednou blikající lampou, pozorovala Grace kelímek od McDonalda honěný větrem po chodníku. Povzdychla si.
„Jeden den skončil, druhý přede mnou. Všichni tady zemřeme. Jednou. Díky, Pane, že aspoň tohle máme jisté.“
Tip-tip.
Její SAAB vyjel do noci a odvezl ji domů |
