Návrat po roce do Albertiny se zdařil veleúspěšně. Byl to původně nápad studentky Marunky, mi se to nezdálo, ale svolil jsem, ta sorta malířů byla až moc lákavá. A namísto domácího štědrovečerního shonu výlet do Vídně, to se později ukázalo jako naprosto geniální nápad, možná se zrodila tradice. Geniální pro ten okamžik, pro ty sváteční chvíle si společně užít…vždyť rodiny jsou celý rok rozlítané do všech stran a končin, jednotliví členové mají své zájmy a povinnosti, někdy se ani u stolu nesetkáme. A co by mohlo pojit víc než rodinný výlet, navíc v adventním čase. Strýc Tony byl nakloněn nás dopravit do metropole na Dunaji, tak už nic nebránilo vyrazit za kulturou té nejvyšší kvality. Až na rakouské dálnici zjistil, že mu včera propadla známka, parkování alfy v samém centru Vídně hned vedle galerie, to už byly třešničky na dortu našeho dobrodružství.
Jestli můžu doporučit, tak na Štědrý den do Albertiny klidně jeďte. Návštěvníků je tam spíše méně, ochranka byla v přesile, běhala za námi jak pejsek, nerušila a nebyla vtíravá. Miriam měla v noci vidiny a ty se vyplnily, lidí akorát, měli jsme ty nádherné obrazy v poloprázdných sálech jen pro sebe, asi bonus, že jsme se tak těšili. Navíc se tentokrát věhlasná galerie poučila (asi četli můj předešlý článek z výstavy Vincenta van Gogha) a průvodce byl vybaven i češtinou, nicméně my ho nepotřebovali, jeli jsme poučeni o tomhle malířském stylu a jeho tvůrcích. Ne, že by se nevyvrbilo překvapení v podobě malířů, co neznám, to zase jo.
A tak jsme si užívali impresionismu. V jednom sále plátna samotného Clauda Moneta, ve druhém Auguste Renoira, Maneta, kresby Degase, Toulouse-Lautreca, Alfreda Sisleye, v dalším ukázka postimpresionistů v čele s Gauguienem a van Goghem. V posledním plátno od Signaca i věhlasného Picassa, to pro názornost kam až se tenhle zamlžený styl prvního dojmu dopracoval (zdaleka jsem nevyjmenoval všechny malíře a malířky). Navíc výstava byla parádně ucelená se spoustou doplňků – stojany mistrů, barvy a jejich historie, různá udělátka pro práci ve větru i na žhavém slunci, vědecké analýzy pláten a vysvětlivky, co a jak se tvořilo, geometrické propočty perspektivy...
Miriam říká, že impresionismus je, jako kdyby si sundala brýle a takto mírně krátkozraká se dívala na zamlžený svět kolem. S tím nelze než souhlasit, jen s několika doplňky. Například se mi zamlouvají témata obrazů. To jsou samí obyčejní lidé z ulic a vesnic, kolonád, tančíren a kaváren, pohledy na krajinu, mosty, hodně vody a sluníčka, zeleně, zahrad… jedním slovem: život. Vytáhli do obrazů žlutou barvu, do té doby naprosto opomíjenou, zrušili kontury postav a věcí (hrabě byl mezi nimi vyjímka). Jo, s barvou si pohráli, však také neoimpresionista Georges Seurat byl velký novátor v technologii a výrobě malířských barev.
Tuto nádheru jsme zapili před Albertinou šampáněm a pozvolným návratem do normálu. Neboť dojmy z toho obrovitého díla jsou patrné i dnes, čtrnáct dnů po zhlédnutí, v hlavě jdou ty obrazy jeden přes druhý a mysl přemýšlí, co to všechno znamená. Taková akce dovede nabít energií na několik let.
Ale to nebylo ten den zdaleka vše. Hurá přes Hofburg k radnici na punč a Marunka pro památeční hrníček a mastný langoš. Vánoční Vídeň je pěkná, den v poklidu plynul ke svému vyvrcholení, takže atmosféra v ulicích nebyla hekticky nákupní, ale poeticky vánoční. Lidí málo, to jsme ocenili držíc v ruce ten lahodný nápoj adventního času, parádní procházka.
A na samý závěr nemohl chybět kafehaus Bendl, naše oblíbená kavárna ve stylu první poloviny minulého století, kde panuje nenapodobitelná atmosféra zašlé slávy dávného impéria kombinovaná s městskou domáckou usedlostí a studentskou ležérností. Paní kavárnice byla velmi sympatická a už měla evidentně naváto, štamgasti poroučeli jednu za druhou, já opět punč, k vánocům nějak patří.
Návrat ke štědrovečernímu stolu, kapr, stromek, dárečky…
