|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
OPERACE ŠACH-MAT druhý díl
Tierpark Berlin, před restaurací Cafeteria, kolem čtrnácté hodiny. Claus Mann zamířil k východu z parku. Co nejrychleji se chtěl dostat do hotelu a připravit se na splnění úkolu. Nechápal jednu věc. Proč ústředí přesunulo čas likvidace na půlnoc? Proč jej nenechalo na šesté hodině ráno, když tou dobou pojede Glassner na Ministerstvo státní bezpečnosti? Tušil, že dům může být hlídaný agenty Stasi, nebo klidně i hlídkami Volkspolizei. Tak důležitý člověk nezůstane bez ochrany. Bude si tam muset zajet.
Vyšel ven na ulici a rozhlédl se kolem. Nikde nic. U chodníku stálo několik zaparkovaných automobilů, nákladních vozů a po ulici chodili lidé. Na obrubě plotu seděl muž v látkové béžové bundě a a četl si v novinách. Nebylo mu však vidět do obličeje a Mann jej přehlédl. Byl totiž z části zakryt větví křoví, která přes plot přesahovala. Západní agent se vydal na stanici nadzemní dráhy Fridrichsfelde Ost. Jak se otočil zády, muž složil noviny do kapsy bundy a pomalu s velkým odstupem se vydal za ním. Zapálil si cigaretu a vypustil kouř.
Mann celou dobu přemýšlel o tom, jak do domu proniknout. Ještě těžší bude pak zmizet! Jak se má vůbec z východního Berlína dostat?? Přes zeď to absolutně nebude možné! Stasi a pohraniční jednotky nejspíše okamžitě posílí hlídky na přechodech. Jedině překročit západoněmeckou hranici někde jinde.
Jak o tom přemýšlel, nevšiml si, že u chodníku zastavilo policejní auto a v něm čtyři uniformovaní policisté. To bylo na křižovatce. Rhin a Seddinerstrasse. Mann si jich všiml příliš pozdě. Ztuhl! A teď je konec, proti čtyřem policajtům nemám šanci, blesklo mu hlavou. Muži se rozdělili do dvojic. Jedna dvojice prešla ulici a pokračovala pomalu po druhé straně chodníku. Druhá šla za Mannem. Na první pohled to nevypadalo, že se jej snaží zatknout.
Agent zabočil do menší postranní uličky. Kus od nároží vedly nějaké dveře dovnitř do domu. Ale byly zavřené. Doufám, že budou zamčený. To bych teď akorát vážně potřeboval, napadlo Manna. To by byl vážně problém. Jeho ruka ztěžka dopadla na kliku. Chvilka napětí, pak ji ztlačil a napřel se do veřejí. Velká domovní vrata se se skřípěním poslušně otevřela. Zapadl rychle dovnitř. Nechal si pootevřenou malou škvíru a pozoroval, jak policisté klidně prošli kolem nároží a přecházeli na druhou stranu ulice.
"Třeba nešli po mně," řekl si Mann potichu. Vykročil opatrně na ulici a co nejrychleji se vydal k nádraží. Teď už se cesta obešla bez nějakých větších šoků a muž v pořádku dorazil před nádraží.
Byla to velká patrová budova. Dovnitř i ven proudilo množství lidí. Podle stylo oblečení převážně místní. A několik sovětských turistů. Ti se teď fotili přede dveřmi do vstupní haly. Mann popošel k trafice. Koupil si noviny a opřel se o sloup lampy. Rozevřel výtisk a do očí jej udeřil tučný černý titulek na druhé, nebo dokonce až na třetí straně: BRUTÁLNÍ VRAŽDA V AHRENSFELDU! Srdce se mu rozbušilo. Někdo jej snad předběhl? Co to má být? Četl dál. Článek vypovídal o nějaké loupežné vraždě v zapadlé ulici. Mann cítil, že tohle nebude tak úplně náhoda.
Ministerstvo státní bezpečnosti, Normannenstrasse, kancelář majora Dahlwitze.
"Vstupte," zavrčel už dost nervózní major Jost Dahlwitz. Před několika minutami právě domluvil s Mielkem. A co šéf Stasi mínil o současném vývoji situace, to se Dahlwitzovi vůbec nelíbilo! Koženkou pokryté dveře se otevřely a dovnitř vstoupili agenti Udo Schlamm a Fritz Rasch. Dahlwitz vypadal popuzeně. To by nebylo nic divného, tak on vypadal vždy. Položil před oba muže noviny otevřené na druhé straně. Schlamm je na majorovo vybídnutí vzal do ruky. Přečetl si první titulek. Brutální vražda tam a tam. Oběť ta a ta.
"Takže se to povedlo," řekl major drsným a chladným hlasem. Koukal se z okna, aniž by oběma mužům věnoval pozornost. Ti se na sebe podívali a pokrčili rameny. O žádném pověření jakým měla být vražda této ženy v předměstské čtvrti nevěděli. Nebo s ní nebyli obeznámeni. Spíše to vypadalo ne běžný kriminální čin. Proč by ale o něj takový člověk jako byl Dahlwitz jevil zájem. To snad patří kriminálnímu oddělení Volkspolizei, ne?
"Ano, soudruzi, jistě to vypadá jako prachobyčejná vražda. Ovšem víte, kdo je ta zavražděná?" oba muži zavrtěli hlavami. Tak teď už nikdo z těch dvou nechápal, o co jde.
"Proč asi myslíte, že jsme tuto osobu umístili tak blízko ke Glassnerovi. Měla fungovat něco jako tělesná stráž a já nepředpokládám, že ta loupežná vražda byla náhoda!" rozkřikl se major a praštil s novinami na stůl.
"Ale co s tím máme dělat my, soudruhu majore?" zeptal se Rasch opatrně a uhasil cigaretu v majorově popelníku. Dahlwitz se obrátil k oknu a pohlédl dolů na ulici. To kdyby věděl. Nowaková...Elsu Nowakovou poslala Stasi jako tělesnou stráž Glassnera. Měla jej chránit, proč by jí jinak také svěřili byt tak blízko němu! V sousední ulici skoro! Přestával věřit, či už spíše od začátku nevěřil tomu, že se jedná o běžnou kriminální událost. Tohle je akce spolkové tajné služby, která se nějakým způsobem doslechla o úloze Nowakové a o jejích vazbách a pozici ve vnější struktuře Stasi.
"Soudruzi, je třeba ihned rozjet Akci Obrana. Nemůžeme čekat, až se tahle...loupežná vražda...objeví i u našeho člověka. Zbavte se toho agenta hned!" Dahlwitz se posadil za svlj pracovní stůl, nervózně si zapálil cigaretu a vyfoul nosem kouř. Začetl se do novin. O několik sekund pohlédl přes okraj.
"Vy tu ještě sedíte? No běžte a dejte se do toho!" vyhodil Rasche se Schlammem ze své kanceláře. Na chodbě se oba muži zastavili. Posadili se na kožené sedačky v chodbě. Schlamm se opřel lokty o kolena.
"Co teď máme dělat? Máme na toho parchanta nasazený tři lidi. Jestli ho ztratěj z dohledu, jsme nahraný," pronesl muž. Rasch vyskočil ze sedačky, třemi kroky přepochodoval kolem kolegy, rozhodil rukama a plácl se do čela:
"Hergot, musíš se furt něčeho bát!? S tim vůbec nepočítám, že se to posere! Prostě dneska v noci si pro něj dojdem, ať je kdekoli. A měli bychom dát zprávu Ibisovi, ať se připraví," vrčel agent. Fritz Rasch byl poslední dobou silně neurotický. Věděl, co by znamenal neúspěch akce pro něj samotného, ale i pro celé oddělení. A to rozhodně připustit nehodlal.
Kdesi v Berlíně, nedaleko Alexanderplatzu, osmnáct hodin a dvě minuty. Claus Mann se rozhodl rozjet akci. Vrátil se do hotelu. Ze svého kufru vytáhl pistoli. Vyčistil ji, naládoval zásobník a připevnil tlumič k hlavni. Bylo teď nutné, aby dobře na několik hodin úplně zmizel ze scény. Procházel se po Berlíně, dělal fotky a tu a tam si sedl na lavičku. Koupil si nějaký časopis a četl jednotlivé články. Tedy dělal, že je čte. V eskutečnosti prohlížel fotky domu, kde bydlela jeho budoucí oběť. Nevelký domek se středně velkou zahradou. Tu a tam ovocný keřík a vkusně upravený smrček a dobře posekaný trávník. Nikdo by neřekl, že se tady bydlí budoucí terorista... A v tom to právě bylo! Glassner dostal přísné a přesné instrukce, jak se chovat k okolnímu obyvatelstvu. A nebylo náhodou, že Stasi do okolí bydliště nasadilo dostatek nových "spolubydlícíchů, ve skutečnosti takzvané "neoficiální spolupracovníky".
Na jednom snímku Manna cosi upoutalo. Bylo to červená škodovka MB 100. Přišlo mu, že ji už někde viděl. V ulicích Berlína určitě, ale že už ji viděl někde na snímcích. Bleskově prolistoval mezi zbylými šesti snímky! Stejné auto a stejná značka. Pokaždé jen na jiném místě. Ale pořád před jeho domem! Glassnerovi patřit nemůže, ten jezdí v modrém moskviči. Co je tohle za věc? Oni ho snad hlídají... A proč jsou ty fotky pořízené vždy z jednoho místa. Mann začínal mít podezření, že tady něco neklape...
Sklonil časopis. Kolem fontány Wasserspiele v parku nedaleko "Alexu" postávala řada lidí. Manna však zaujala postarší žena a mladší muž. Krmili holuby. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se pořád nedrželi tak u sebe. Kdyby se aspoň na čas vzdálili. Na první pohled to vypadalo, že se na sebe ani nekoukají. Že se ani neznají. Jenomže to by se zhruba po pěti minutách nesměli k sobě přiblížit a tiše prohodit pár slov.
Mann se rozhlédl kolem sebe. Takových "krmičů" holubů tu bylo povícero. A dost! Tohle smrdí pastí. Mann se zvedl a spěšně odkráčel směrem k parčíku Marx-Engels Forum. Dlouhými kroky se vzdaloval těm lidem, kteří zatím dále poklidně krmili holuby. To se za chvilku změnilo. Žena zahodila uschlý zbylý chléb do koše a spěšně se vydala za Mannem. Ten si toho však brzy všiml. Žena měla na sobě krátký béžový kabát, vlasy stažené do krátkého ohonu a na nohou lodičky. Hlučně klapaly po asfaltovém chodníčku.
Mann přeběhl Spandauerstrasse a zaběhl za nákladní auto se spuštěným motorem. Odsud do průjezdu domu a na dvůr. Zdánlivě to vypadalo, že je v pasti. Co teď? Ta ženská mě už brzy dostihne. Nevadí, počkám na ní, napadlo jej. Vyhledal bezpečný úkryt. Schoval se za nějakou dřevěnou budku a z vnitřní kapsy své bundy vytáhl pistoli. Potichu natáhl závěr a dotáhl černý válec tlumiče. V průjezdu klapaly podpatky a také sem dolétl ještě jeden zvuk. Jako když železo narazí na železo...
Žena vyšla na dvůr. Levačkou svírala cosi v kapse kabátu. Nebylo pochyb, skrývá pistoli... Mann vystoupil ze stínu budky a namířil na ženina záda.
"A teď zůstaňte stát, madam. Žádný kraviny, žádný rychlý pohyby. Zůstaňte čelem k té zdi," zavrčel agent. Na stvrzení svých slov, že nebude váhat stisknout spoušť ještě natáhl kouhoutek. Pomalu, jako kočka, se přikradl k průjezdu a vmžiku v něm zmizel. Vypustil závěr, uložil pistoli do bundy a v tu ránu byl zase na ulici.
"Vy jste se snad úplně zbláznila, soudružko Stolzová! Jak vám...jak jste ho proboha mohla nechat jít!? Vy jste snad zešílela, nebo co! Měla jste ho zabít třeba na ulici!" řval Dahlwitz. To se odehrávalo zhruba dvě hodiny poté, co se Mann úspěšně dostal ze dvora, kde na něj agentka Stasi Elsa Stolzová nachystala "past". Ta se teď choulila na židli v pracovně majora Josta Dahlwitze, který byl rozpálený úplně doběla.
"Měl zbraň," pípla Stolzová.
"A vy co? Vy snad nosíte s sebou flusačku na slony? Nebo snad prak?" vybuchl Dahlwitz. Praštil velkým svazkem spisů o stůl a dvěma dlouhými kroky stál u hnědé skříně. Opřel se o ni levou ruku a zhluboka oddechoval. Krev se v něm začínala vařit. Předpokládal, že vyřadit toho agenta ze západu nebude problém. A on zatím dělá všecko pro to, aby jim to ještě více stížil. Kdy už ho konečně dostanou? A jestli se to podaří, jako že se to bude muset podařit, tak bude první, kdo toho kreténa oddělá! Oddělá! Žádná vazba, žádný soud, žádná cela! Rovnou ho sundá na ulici.
"Zpakujte se, hlaste se u soudruha poručíka Schmidta. A jestli to i teď poděláte, tak...!" nedořekl. Vyrazil Stolzovou ven na chodbu a práskl za ní s dveřmi. Rozestřesenou rukou si nalil dvojitého panáka vodky. Rychlým švihnutím jej kopnul do sebe. Otřásl se a tvrdě položil sklenku na pracovní stůl.
Postavil se před mapu a zapíchl dva červené špendlíky do oblasti kolem Ahrensfelde. Jeden přímo do ulice, kde bydlel Glassner a druhý o kousek dál. Na jednu křižovatku. Po pamětu nahmatal telefon a zvedl jej. Vytočil trojmístné číslo a přiložil si sluchátko k uchu. Tút-tút-tút-tút... Druhý konec linky ožil. Nejdřív to cvaklo a potom se nějaký vysoký pisklavý hlas představil jako major Krueger.
"Soudruhu majore, tady major Dahlwitz. Potřebuji několik vašich mužů na adresu D. Je to nanejvýše důležité,"
"Už se něco ví?" zeptal se Krueger na druhé straně linky.
"Hergot neví! Prostě pošlete svoje lidi na tuto adresu a čekejte na rozkaz k zahájení akce Šach-mat," vyjel major podrážděně a položil linku. Nalil si již třetí vodku v rozmezí půl hodiny. Byl stále nervóznější a nervóznější. Ten agent ze západu se možná již blíží ke Glassnerovi. A on jej nemlůže přemístit ani do vedlekšího domu, nebo úplně nejlépe do jiného města! Je to blbost. Proč proboha ho nemohou převést někam na bezpečnější místo?? A ta kráva Stolzová to takhle posere! Během několika minut mohlo mít jeho oddělení po starostech. Stačila setina sekundy, kdy by kulka překonala vzdálenost mezi hlavní a zády toho šmejda a mohl to celé uzavřít! Kráva jedna blbá. Na okamžik jej napadlo, že by teď mohl zvednout sluchátko, vytočit linku příslušného místa a Stolzovou definitivně odstřihnout. Moment...teď ještě ne. Může se ještě hodit. Sedl si za stůl a podepřel si hlavu dlaněmi.
Volkspark Friedrichshain, osmnáct hodin a padesát minut. Claus Mann procházel pomalu vylidňujícím se parkem. Pomalu se rozsvěcovaly lampy a na parkových cestičkách bylo už jen málo chodců. Spíše starší lidé se psi nebo pár mileneckých dvojic. Mann se přesvědčil, že ten opruzák, který jej sledoval od stanice nadzemky za ním už není. Setřásl jej, když nastoupil do červenobéžového vagónu a druhým východem jej opustil. Právě včas, dveře se akorát zavřely a málem mu skříply bundu. Jen viděl agentovu bezmocnou tvář, když jej souprava míjela.
Mann se přes spojku dozvěděl o mimořádné schůzce. Christina jej povolala k jednomu altánku ve Volksparku. Muselo se něco stát... Na jedné z křižovatek se rozhlédl. Nikde nikdo. Tahle část parku už byla opuštěná. Na konci cesty poblikávala lampa. Právě proto, že nesvítila jak měla, nebylo vidět, co je v jejím okolí. To právě agenta Manna zaujalo. Že by tohle byla právě ta správná cesta?
Došel k nevelkému a rezivějícímu altánu. Musel tu stát už od před války. Opravdu. V jeho oplechované podsadě a kamenné podezdívce ještě stále byly patrné díry a odštěpky od kulek. Uvnitř altánu seděla žena. Christina.
"Tak co se děje? Už jsem byl na cestě k cíli," zavrčel Mann. Tohle jej už opravdu dohřálo. A navíc mu to už nesedělo! Proč proboha ta ženská volá schůzku tady! Na místě, kde je oba touhle dobou můžou sebrat, aniž by si toho někdo víc všiml. Maximálně si bude myslet, že je to běžná kontrola! Ale už to, že tu nikdo nebyl, už to samo bylo přinejmenším zvláštní.
"Musím vám předat plán domu. Tady je," rychle mu vtiskla do rukou složený papír. Chvěje se! Mann pohlédl do jejích očí. Byly rozšířené a těkaly sem a tam. Je nervózní. Má strach z toho, aby na ni nepřišli, nebo naopak? Co když jsou jim už teď na stopě. Co se ale týkalo jeho spojky, zvané Christina, nebo jak se ta osoba vlastně jmenovala, měl podezření, že pracuje pro obě strany. Takové to hlodavé, plíživé a stále pronásledující podezření. To, které není možno za nic uchopit. Jakmile mu vtiskla do ruky papír, otočila se spěšně odcházela.
A teď rychle zmizet! Mann vyrazil jak nejrychleji mohl k východu z parku. A potom rovnou do Ahrensfelde. Nebu čekat na nějakou debilní půlnoc. Tady prostě něco smrdí. Vyrazil z parku na ulic. Teď honem rychle najít zastávku autobusu, tramvaje, nebo utíkat na nadzemku. Koutkem oka jej upoutala dvojice rychle přibližujících se světel. Bylo to auto Volkspolizei se zapnutými majáčky. Smykem zastavilo u vchodu do parku a z něho vyskákali čtyři policisté a hnali se do parku. A je to tady, hodně rychle sebou hodit! Na metro nepůjde, to by ještě upoutalo pozornost.
Rozhodl se do Ahrensfelde dojít pěšky. Nebo aspoň tak daleko, jak mu to čas dovolí. V nouzi nejvyšší si stopne taxík a nějak se tam dopraví. Z tohoto prostředku bude moci vyskočit, nebo jej unést. V metru se to nedá... Vyrazil na cestu.
Šel tak rychle, že skoro utíkal. Kolem něj žil svůj vlastní život Berlín. Semafory cvakaly, auta jezdila sem a tam a zvonily zvonky tramvají. Několikrát vrazil do lidí na chodníku. Pardon, promiňtě a ještě jednou a zase znova... Konečně to bude mít za sebou. Cítil, že tady to začíná být horké... Horká půda pod nohama...
Ahrensfelde, cíl cesty. Kruh se uzavírá. Příměstská linka autobusu zastavila několik bloků od domu, kde Glassner bydlel ve svém domku. Claus Mann se zhluboka nadechl. Tak tedy teď... Pevně vykročil, zahnul do několika postranních uliček, aby setřásl lidi. Z autobusu jich vystoupilo dost a teď šli převážně stejným směrem. Napadlo jej, že mezi nimi může být i některý z jeho protivníků. Pevněji stiskl pažbu pistole a přidal do kroku. Adrenalin v jeho krvi dělal pravé divy. Zdálo se mu, že jedna postarší žena za ním jde příliš dlouho. Sice je daleko, ale tím se v žádném případě nesměl nechat ukolébat.
Schválně zahnul do jedné uličky. Chvilku postával před jedním z domů a díval se na hodinky. Osoba přešla. "Sakra, je to moc jednoduchý...nechají mě přijít až k cíli a nikde žádná hlídka?" řekl si potichu pro sebe. Pomalu vyrazil ke Glassnerovu domu. V jednom tmavém koutě našrouboval na hlaveň pistole tlumič a natáhl závěr. Klapla pojistka pistole a agent si ji vsunul do kapsy od bundy.
Vešel do ulice, kde Glassner bydlel. Nakoukl do ní a uviděl několik zaparkovaných aut. Stály tu nějaké trabanty a...a červená škodovka! Přesně ta, co byla na fotografiích! A sakra...takže to až tak jednoduché zase nebude. Sedí v tom autě někdo? Ne...vypadá to, že je ten křáp prázdný. Mann opatrně vykukoval zpoza sloupu veřejného osvětlení. Z druhé strany do Wittenbergerstrasse přijel modrý žigulík. Vypnul dálková světla, zpomalil a pomalým tempem projížděl ulicí. Seděly v něm dvě postavy.
Mann se vytratil. Do domu bude muset vlézt jinudy. Našel si cestu z druhé strany ulice. Tady byla v plotě dokonce i díra! No tak to ne, kamarádi, tohle už vážně smrdí, napadlo jej. Popošel o kus dál, kde byl Mann skryt pod hustým baldachýnem nějaké košaté lísky. Chytl se za větev, jenž přečnívala na chodník a přitáhl se. Listoví zašumělo. několik ještě nezralých oříšků popadalo na chodník.
Stanul na stříšce nějaké budky, asi kůlny. Opatrně se rozhlédl po zahradě. V tom momentě jej polil studený pot! Pod jednou jabloní stál muž v šedé bundě a béžových kalhotech. Kouřil a rozhlížel se po zahradě. Hlídka.
"No do prdele. Já věděl, že tady někoho nechaj u zadních vrátek," uplivl si Mann. Jak nejtišeji dovedl, slezl ze stříšky a úmyslně zašramotil listím.
"Co to sakra...," prohodil muž a vydal se ke kůlně. Tupá rána, heknutí a tělo zmizelo za domečkem. Agent sehnutě přeběhl za rybízy. Tady setrval několik minut. Ujistil se, že tenhle chlap byl v zahradě poslední. Teď už zbývalo proniknout do domku. Byl to přízemní, nijak velký domek. Vstupovalo se do něj ze zahrady, takže na ulici a krátkou příjezdovou cestu nebylo vidět. Tam stála červená volha, ale to Mann nevěděl.
Opatrně vstoupil na verandu. Byla prosklenná s cihlovou podezdívkou. Vytáhl pistoli, odjistil ji a vstoupil do domu. Ihne djej ovanul cigaretový kouř, levná voňavka a těžký zápach z nějakých starých závěsů. Snažil se dělat co nejmenší hluk. Byl teď v předsíni. Obyvklé vybavení, botník, věšák s nějakým kabátem, skříň a stojan na deštníky. Odsud prošel do kuchyně.
Na stole rozpitá sklenka nějakého alkoholu, pootevřená lednice a v popelníku nedokouřená cigareta. Výborně, tady si na tebe počkám, bobánku, pomyslel si Mann a vměstnal se mezi lednici a dveře od spíže. Uteklo několik minut. Mannovi připadaly jako nekonečné hodiny, které musel strávit bez hnutí.
Jeho překvapení nebralo konce! Srdce se mu v momentě snad vzpříčilo, když ji uviděl. Christina! Co to...jak je to možné? Co to je...co to má znamenat? Tak proto ta akce byla tak jednoduchá! Proto tak málo překážek! No fajn...
Vykročil ze svého úkrytu. Mladá žena leknutím upustila sklenku, ta spadla na podlahu a roztříštila se. Šokovaná dvojitá agentka to však nevnímala.
"Tak fajn. Pracky nahoru, čelem vzad a deme!" řekl Mann potichu. Zabodl Christině tlumič mezi lopatky. Dovedla jej do obýváku. Tam v křesle u zapnuté televize seděl terorista Glassner. Jako na povel se i s křeslem otočil a v ruce držel automatickou pistoli. Mířil na Manna.
"Spadla klec, maldý pane," řekl jen. V tom momentě se oknem dovnitř vřítili jako nákladní vlak dva muži s pistolemi. Snad ve stejném okamžiku, ve stejné sekundě skočil Mann do dveří a současně stiskl spoušť. Ani nemířil. Uslyšel jen Christinin výkřik a jak něco dopadlo na koberec. Do dveří se zaryly dvě střely.
Mann se vyklonil a rychle třikrát zmáčkl spoušť. Pistole mu poskočila v ruce a prázdné nábojnice dopadly na parketovou podlahu. Glassner se chytl za prsa a jako hadrový panák se hroutil do křesla. Druhý muž od Stasi vykřikl a tiskl si ruku v prostřelenému lýtku. Na to Mann už nečekal a vykopl dveře na terasu.
Oči mu padly na červenou volhu. To už ale všude kolem blikaly majáčky policejních vozů a policisté celou oblast uzavřeli. Na Manna mířila dvojice kalašnikovů.
"No, tak jsme vás konečně dostali, vy parchante," ozval se za ztrnulým Mannem Dahlwitzův hlas. Vedoucí oddělení II stál v doprovodů pěti mužů od Volkspolizei na dlážděném prostranství. Jen jim pokývl hlavou a oni se na něj vrhli, strhli jej na zem a nasadili mu želízka. Za několik okamžiků se za ním zaklaply boční dveře zelené dodávky.
|
|
|
