|
I. část
Bavíme se tu o Jakubovi. Neurotickém snílkovi s havraním
profilem, velkými chodidly a příliš velkým jazykem. Ten je vlastně
docela malý, ale do daleko větších úst.
A bavíme se tu i o Magdě. Zasněné neurotičce s havraními vlasy,
otlačenými chodidly a velkými ústy. Ty jsou ve skutečnosti docela
malé, ale do daleko méně svázané společnosti.
Zatím o sobě navzájem neví, a proto mají pocit, že jim nic neschází a
že jsou vlastně docela spokojení.
Jakub pracuje jako účetní u jedné velké firmy v hlavním
městě. Práce ho zoufale nebaví, protože měl v minulosti o své
budoucnosti zcela jiné představy. Vždycky chtěl dělat u filmu, ale
když mu bylo devatenáct, nedostal se na žádnou vysokou, a začal žít v
nebezpečných stereotypech.
Večer po práci, pokud může, chodí si do místní kavárny číst náročnou
literaturu, fascinují ho francouzští prokletí básníci a britská
dekadence. Dost netradiční zábava pro obyčejného účetního, ale budiž.
Je zvláštní. „Jsi divnej,“ říkali mu neskrytě jeho
spolužáci už na základní škole. Když se dozvěděli o jeho neobvyklém
problému, doplňovali tohle sdělení: „Jo, tak ne divnej, ale
vůl.“ Jakub si o nich myslel svoje. Ačkoliv jim musel v duchu
dávat za pravdu, protože nevěděl, jak svojí specifickou potíž řešit.
Ta tkvěla v Jakubově neschopnosti rychle reagovat. Reagovat
na cokoliv. Obzvláště se tyhle trable vynořují, pokud je
v přítomnosti krásných holek. V takových případech jsou
ještě doprovázeny neuhasitelnou potřebou dojít si na záchod.
Pokud tedy neočekávaně potkal nádhernou holku, o kterou by měl zájem,
ztrácelo pro něj to kouzlo nečekaného jakoukoliv nadpozemskou
přitažlivost kvůli tak banální věci.
Magda působí jako baletka v národním divadle v hlavním
městě. Splnila si úplně všechno, co si předsevzala. Dostala se na
vysněnou konzervatoř, tu vystudovala, a nastoupila do vytouženého
angažmá v Národním divadle. Každý její den je tvořen řadou
stereotypů, ve kterých si docela libuje a musí je, pokud se chce
baletem živit aspoň do šestadvaceti, dodržovat. Svůj umělecký obor
považuje za neprávem zneuznané umění. Ona sama je ale uznávaná jako
vynikající a talentovaná primabalerína.
S navazováním vztahů nemá problém. Pokud snad nějaký, je tak
nicotný, že by to jejího případného partnera, který by trpěl
nepochopitelnými sklony k věrnosti, mohlo dovádět k šílenství.
Magda to ale bere jako neškodné hledání někoho jako byl Franz Kafka,
Oscar Wilde nebo John Lennon. Muži, kteří jako by na svých ramenou
nesli kříže pobité všemi špatnými skutky svých generací.
Vraťme se ale k Jakubovi, protože on je hlavní postava našeho
příběhu. Jak se dá tušit, není ve společnosti příliš žádanou
personou. Co taky s člověkem, co jde na večírek a je každou
chvíli na záchodě. On sám se ale neustále snaží tvářit drsně. Sám pro
sebe pro to objevil sousloví - „image zmateného krasavce“.
Dalším večírkem, na kterém měl být nežádaný, byla výstava fotografií
umělců účinkujících v národním divadle. Jakub se tam dostal díky
svému známému. Byla tam samozřejmě i Magda.
Rozdíl v „předvečírkovských“ stavech těch dvou snad
není nutné popisovat. Jenom rychle. Magda – drahý parfém a
stylové šaty. Jakub – dva endiarony zapité sklenicí vody.
Vernisáž probíhala v nepříliš zajímavém duchu. Samé prázdné
zdvořilostní fráze, které je oba tak hrozně nudily. Jakuba skoro
urážely, až začal přemýšlet, proč tam vůbec chtěl jít. S Magdou
se zatím s úspěchem míjel. Procházel postupně všechny místnosti,
v nichž se výstava uskutečňovala, aby si aspoň prohlédl fotky.
Až došel do poslední komnaty, kde stála i Magda.
Když jí Jakub uviděl, jak si se založenýma rukama prohlíží sebe samu
visící na stěně, byl by ochoten, nechat si kvůli ní vytrhat všechny
zuby. Oduševnělý výraz v jemné tváři, nádherné bleděmodré šaty
s jemnými ramínky, vlasy spletené do „rošťáckého“
drdolu a otlačené nohy na vysokých podpatcích. V ten moment –
dva prášky – všechno marno.
Jejich pohledy se střetly právě ve chvíli, kdy kolem ní Jakub
procházel velmi kvapnou chůzí, při které se snažil tvářit tak
v pohodě, jak jen to šlo.
Když se vrátil do sálu, Magda tam ještě pořád stála, ale už u jiné
fotografie. Vytušil, že má tak pět minut, aby se choval nenuceně.
„Dobrý večer.“
„Dobrý večer.“
„Hezká fotka.“
„Díky, ale já jí nefotila.“
„Já vím, viděl jsem vás, na támhleté. Baletka?“
„Je to tak vidět?“
„Ne, jenom odhaduju, protože kdybyste byla herečka, určitě
byste hrála v seriálu a fotografové by kolem vás lítali jak
mouchy kolem zdechliny a kdybyste byla operní pěvkyně, tak byste
zabírala půlku sálu.“
„Děkuji vám, jste opravdu velmi milý.“
„Nemáte zač. Lichotka nic nestojí.“
Magda, která v ruce třímala sklenku vína, ale byla to jiná sklenka,
než předtím, se paradoxně zasmála. A Jakub se skoro polekal, protože
od ní tuhle reakci prostě nečekal.
„Neznáme se odněkud?,“ zeptala se najednou Magda.
V ten moment v Jakubovi hrklo a začal okamžitě na místě
přešlapovat. „Nezlobte se, slečno, ale já si budu muset něco
vyřídit.“
„Ovšem,“ procedila mezi zuby Magda a znejistěně se
usmála.
Když se Jakub vrátil do sálu, ona se právě bavila s jedním
zmelírovaným hezounem.
Jeho pocit, to jak strašně sebou pohrdal, když vyšel na ulici, se dá
těžko popsat. Jako jedinou příležitost, jak se mít znova rád,
vyhodnotil Jakub volbu – ožrat se. Vyplavit všechny ty zlé
myšlenky, které se mu mrskaly v hlavě jak červi.
II. část
Vypotácel se z baru a pokračoval v krocích, které za něj
začal někdo jiný. Ohlédl se vpravo – Verlaine. Nahlédl vlevo –
Rimbaud. O něčem právě živě diskutovali. Z těch hlučných hlasů,
které už skoro pískaly a létaly Jakubovou hlavou jako jehly, vytušil,
že se hádají. Hlava jako by mu bloudila v přilehlých uličkách.
Najednou se začala přibližovat a i hlasy básníků začaly sílit. Pak se
mu hlava vrátila zpátky na krk. Strašně se mu chtělo spát. Spadnout
tam na ulici a ležet až do rána, dokud mu nebude líp. Ti dva ho
kamarádsky podepřeli a Rimbaud mu nabídl dýmku. Jakub se na ni
nevěřícně podíval a v záchvěvu pozvolného střízlivění si zkusil
uvědomit svou situaci. Arthur Rimbaud ho drží pod paždí, vede ho
nejspíš domů a ke všemu mu nabízí dýmku plnou tabáku. Nejdřív koukal
na tu dýmku, pak na Rimbauda. Pak znovu na dýmku a znovu na Rimbauda.
Nádherná tvář. Kéž by se tak usmála, to by ho potěšilo. „Tak
co, dáš si nebo na mě budeš radši čumět,“ vykřikl. Jakub
provinile vytrhl pravou ruku z Verlainova pevného sevření a
nejistě špitl: „Díky, Arthure.“ Začal věřit, že by
oba mohli být skuteční a nevěřil, že by si s nimi mohl tykat.
Verlaine se začal smát. To ani nebyl smích, spíš jakýsi prasečí
jekot, který se Jakubovi ostře vřezával do uší. Nato se Verlaine
začal tulit k pouliční lampě. Choval se k ní jako k ženě,
objímal ji a laskal. Bylo to, jako by tam skutečně stála nějaká jeho
milenka. Rimbaud s Jakubem se smáli a líbila se jim ta hanebná
verva, s níž Verlaine svoje představení hrál. Zcela jistě se styděl
za to, jak se k Arthurovi zachoval předtím, než potkali Jakuba.
Proto ta snaha přebýt svůj stud trapným milováním se s kandelábrem.
Když přestal, přistoupil k Jakubovi a ze vzdálenosti ne větší
než dvacet centimetrů na něj zařval: „Tak to tak asi má bejt,
hlupáku blbá.“
|
