„Jsem zpátky,“ oslovuji její záda.
Zorria je otočená, tajně sleduje své věznitele. Připadám si hloupě, jak bych ji já mohl zachránit? Co po mně vlastně chce? Jak s ní mám mluvit? 
„Proč já?“ snažím se upoutat pozornost.
Blázen, co jiného. Mluvím s vidinami. Běhám po Měsíci. Zamilovaný do snu.
„Teď není čas,“ ozve se tichá odpověď, „připravují odchod na jiné místo, je třeba vymyslet plán. Musím okamžitě pryč. Věříš mi, Sebastiene?“
„Jistě.“ Jí bych věřil i soudný den.
Hlavy u sebe, vtisknuti do tmy, svěřujeme jeden druhému skládačku informací o struktuře zdejšího úkrytu a rozestavění nepřátel. Jediná naše výhoda je moment překvapení a jejich podceňování mé maličkosti. Rozhodujeme se pro útěk ještě této noci.
Zorria něco naléhavě a znepokojeně píská. Přibíhá jeden z Měsíčňanů. Schován ve tmě mu dětsky nastavuji nohu a ona jej na zemi přidrží jakýmsi zeleným výbojem. Beru mu zbraň a v rychlém sledu i život. Jakmile jsem ozbrojen, vlije se do mě nečekaná odvaha a vrátí se mi ty, pro mě nadpřirozené, instinkty lovce a bojovníka. Fungují jenom na Měsíci. Na Zemi bych si bezpochyby ve své „šikovnosti“ vystřelil oko a nepoznal nebezpečí, dokud by mne nepraštilo po hlavě.
„Jakým způsobem tě hlídají?“ starám se. Přebírám vedení a ona si to nechává líbit.
„To není důležité, nelze…“
„Odpověz mi!“ zvyšuju hlas. Ve dne se zato budu proklínat. 
„Máme vyvinutý čichový orgán, chápeš? Vnímáme pachy, skoro jako vy. A na… čele, jak tomu vy říkáte, nám ústí specifická pachová žláza. Její sekret je jedinečný, podle něj se identifikujeme i na dálku. Je naprosto nemožné…“
„Něco zkusím,“ přerušuju ji a ostrým kamenem, kterých jsou zde stovky, si rozříznu předloktí. Prstem smočeným v krvi se jí dotýkám, sama vede mou ruku. Výrazný pach krve by mohl nepřátele na chvíli zmást. 
Zorria rázem vyhlíží jako indická princezna. Poprvé jí spadne z tváře ten chladnokrásný výraz. Mrzutě, jako by dětsky, se šklebí. Líbí se mi o to víc.
Běh jeskynním komplexem mě vyčerpává více, než ji, ale nedávám to na sobě znát. Cestou se nám podaří překvapit osamoceného Měsíčňana a dovybavujeme se zbraněmi. Já toho nešťastníka vidím jako dítě, kdyby jej nezabila Zorria, nevím, jak by to dopadlo. Byl bych schopen rozbít kamenem hlavu dítěti?
„Odhalili nás?“ ptám se, ale jen ze zvyku. Slyším nepříjemné vysoké tóny, bodají mě až někde v mozku. Ozývají se všude kolem, pohoří je násobí ozvěnou. Už jsme z jeskyně venku, ale vyhráno v žádném případě nemáme. Zorria zrychlí a já přemýšlím nad nevhodnějším rozhodnutím. Nestačím jí. Zachrání se jistě lépe beze mne. Zůstanu na místě a aspoň trochu se pokusím snížit řady jejích pronásledovatelů…
„To ať tě ani nenapadne!“
„Neztrácejme čas nesmysly, rozhodl jsem se správně,“ odporuju. Ani mě nezarazí, že mi Měsíčňanka čte myšlenky.
„Nasedej!“ vykřikne ona a prudce mě nečekanou silou hodí na jeden ze zaparkovaných dopravních prostředků.
Než popadnu dech, ona mechanicky poničí ostatní stroje. Motory těch zařízení jsou stejné, jako ty na lodích, tudíž na nic. Ukazuje mi, jak mám sešlapávat dva měchy a já se činím. Pásové vozítko se dává do pohybu. Všudypřítomný měsíční prach nás halí do mlhy. Je to šílený, ale líbí se mi to. To je život! Za jízdy po rovině se střídáme. Z kopce stroj jede sám.
Na konci lávového pole se zvedají skály, dál pokračujeme po svých. Město je ještě dost daleko. Nedělám si iluze, už za námi jistě vyrazili pronásledovatelé.
„Opravdu to dokážeš? Najít alternativní pohon kosmických lodí?“ přerušuji dlouhé ticho.
„Věnovala jsem se tomu výzkumu už dřív, na naší planetě. Jenomže tam ty pokusy nikdo nebral vážně. Až tady, najednou! Teď by chtěli, abych dokončila výzkum a okamžitě našla řešení. Není to vůbec jednoduché, víš? Z našeho týmu jsem přicestovala sama, nemám dostatečné vybavení, všechny výpočty… Doma se nám smáli a na Měsíci by po mně chtěli zázraky!“
Když se takhle zlobí, moc jí to sluší, napadne mě. Vědkyně… jen aby se nezeptala na můj život. Co bych jí vyprávěl? Druhořadý ex-novinář, toho času na dovolené? Na dobu neurčitou. Ubytování a strava v ceně, lékařská péče zajištěna.   
„Jsi pro všechny cenná, ne? Jediná záchrana. Budou tě na rukou nosit až do konce… hm, dlouho.“
„A když pohořím? Co když nedokážu…“
Bezmyšlenkovitě kroutím hlavou, jako že o ní nepochybuju. Hlídám si úsměv, zase mě dostihla myšlenka, jak je to komické. Problémy s výzkumem naráží na stejné zdi napříč vesmírem.
Terén je čím dál těžší, šplháme do kopce a mně se ve zvířeném prachu těžko dýchá. Napínám sluch každou chvíli, ale po pronásledovatelích ani stopy. Aniž se musím nějak snažit, vedu Zorriu správným směrem. Město na mě působí jako jakýsi magnet. Předpokládám, že brzy narazíme na Lothirovy jednotky. Určitě se pohybují nedaleko.
Snažím se ignorovat své pocity, ale už se mi to blíží. Země volá. Musíme zastavit, najít úkryt. Nad čím to přemýšlím? Bude samozřejmě pokračovat sama. Moje úloha skončí.
„Jsi krásnější než ve snu,“ užívám si tu svou chvilku slávy.
„Nepovídej. Sotva si mě pamatuješ.“
„Jak k tomu došlo, že ses mi pravidelně v noci zjevovala?“ vyzvídám.
„Nebudeš to chtít slyšet,“ zní nejistá odpověď.“
„Tak to se pleteš, hořím zvědavostí,“ směju se.
 „Měla bych ti teď svěřit zásadní tajemství, že? Neochvějný důvod, proč jsem ovlivnila tvůj život. Já ale nemůžu… nic takového totiž neexistuje.“
„Musí to mít přece nějakou příčinu.“
„Chceš slyšet, že jsi výjimečný? Že jen ty jsi mne mohl zachránit? Že máš něco, co ostatním chybí?“ křičí na mě. Snad abych pochopil. To má marné.
„Cože? Jak to myslíš? Počkej!“
„Nechtěla jsem ti způsobit problémy.“
„Zničila jsi mi život, víš? Mám právo vědět proč! Nemáš ponětí, jak já na Zemi…“
„Omlouvám se, jsi významný, jsi pro mě…“
„Pravdu! Slyšíš?“
„Bavila jsem se tím. Tak zní jediná pravda. Děláme to všechny, víš? Možná z nudy, možná vás, pozemšťany, chceme lépe poznat. Měla to být jen legrace!“
„Vážně? Mám se už začít smát?“
„Neplánovala jsem ty následky! Nikdy by mne nenapadlo, že se vzepřeš vašemu zákazu a pohlédneš kvůli mně na Měsíc. Věř mi, prosím.“
„Tak to jediné ode mě nečekej.“ 
Vztek mi skoro dává křídla. Nevšímám si dlaní, rozedřených o kamení do krve, ani píchání u srdce. Na vrchol skály se deru, jako by na tom záležel můj život. Zorriu slyším za sebou. Následuje mě. Beze slova.
Jsme na místě. Město leží na druhé straně skaliska jako na dlani. Pro mě se výlet končí. Známé šimrání v krku mi napovídá, že už se Země po mně shání. Přes své rozhořčení nechci odejít v hněvu.
„Za chvíli tě opustím. Zbytek cesty zvládneš sama. Stejně jsi mě ve skutečnosti doteď nepotřebovala. Zařiď, ať se sem již nikdy nevrátím. Jistě máš tu moc.“
„Samozřejmě, udělám, cokoli chceš. Vím, že se zlobíš, Sebastiene, ale já… já toho nelituju. Jsem ráda, že jsem tě poznala, chápeš?“
„Zato ty spoustu věcí nechápeš. Nic o mně totiž nevíš. To je už jedno. No, hlavně ti přeju, ať se ti podaří ten výzkum, ať můžete odletět. Každý patří někam domů.“
Otvírá ústa k další větě, ale já už na řeči nemám sil. Ani čas. Dávám jí prsty před pusu, aby mlčela, a ona si na ně pomalu pokládá levou tvář. Jak ve zpomaleném filmu. Zorria zavírá oči. Já je, na rozdíl od ní, mám křečovitě otevřené až do konce.
Mozek je už na cestě k Zemi, ale srdce si ten pohled chce uchovat navždy… 
 
Ráno poznám poslepu. Plíží se ke mně pod peřinu chladnými kroky. Probouzím se pomalu, ale to je jen klam. Rychlost, se kterou se vracím ze svých snů, je pro ty kolem tak neuvěřitelná, že ji ani nepostřehnou. Do očí mě, i přes zavřená víčka, bodá ostré světlo. Až nyní jsem si jist návratem, až nyní se nadechnu. Upažím ruce a dotýkám se tváře, je dětsky jemná. Své vrásky nosím uvnitř.
Už dávno nežiji v léčebně. Mým domovem je prostorný byt v posledním patře moderního domu. Přestal jsem být pro společnost nebezpečným. Stal jsem se normálním. Od toho posledního návratu jsem totiž slepý.

Měsíčňané odletěli, byly toho plné zprávy v rádiu. Tak to dokázala…
Občas se přistihnu, že bezmyšlenkovitě zvrátím hlavu směrem k obloze. Proč hledím nahoru? Přece kvůli tomu, co bych si přál vidět každičkou noc. Cizí tvář v mé dlani. Její otisk už mám v srdci navěky.