Samotáři, aneb pohled okem zrozence z hvězd…
Proč se lidi scházej? Aby se mohli rozcházet. Anebo aby si našli někoho jiného? Anebo sebe samotné? Nejdříve se dají dohromady. Z ničeho nic se chytnou za ruku a jdou. Kráčí po lese, po chodníku, prostě jen tak chodí. Baví se o nesmyslech a koukají každý na opačnou stranu. Pak se obejmou. Z ničeho nic. A zase jdou dál. Ukazují si různé přírodní úkazy a vedou nekonstruktivní dialog. Dialog o hlouposti lidiček, drbnách hrajících si na prima kamarádky, o životě… Prostě jen tak jdou a drží se za ruku a hladí se bříšky palců. Pak se zastaví zadívají hluboko do očí a on ji políbí… Svět točí a právě tihle dva jsou středem jeho osy… Je to zvláštní, takhle krátká chvilka… stojí opřeni jeden o druhého, koukají na sebe a koušou se do sebe… Svět se dá najednou zavřít do maličké krabičky… třeba od sirek. A vytáhnout, když je nejhůře…
Vzájemné sympatie. Možná se máme i rádi. Však neustále podvědomě hledáme něco dokonalejšího, než to co máme. A to platí i mezi dvěma tak blízkými lidmi co spolu chodí do kina, po městě, po lese. Co spolu večeří hamburger a svět mají v oné krabičce od sirek. Drží se, hladí, líbají… O čem ale přemýšlí, když si zrovna hrají na dospělé? Mám ji rád, mám ho ráda? Co je to vlastně to mít rád? Milovat? Jak poznám, že ji mám rád, jak poznám, že ho mám ráda? Pokládají si tyhle naoko zbytečné, leč důležité otázky. A přitom se drží za ruku, jako by se nesněžilo… Samotáři uzavřeni ve svých obalech tvořených mozkem a srdcem. Páteční schůzky na tajných místech. Krátké chvilky, dlouhé vzpomínky…
Minuty, hodiny, dny, týdny utíkají. Stávají se z nich měsíce. Všechno je však uzavřeno v malé krabičce od sirek, jenž leží na dně batohu. Stačí jen nahlédnout. Z lásky se stává rituál, z citu nutnost. Jsme oběti věčných stereotypů, kterým občas podléháme. Pořád se držíme za ruce, hladíme bříšky palců a koušeme do hlavy. Možná už ne tak často. Ale přece. Pořád nám probíhají v hlavě otázky. Miluji ji, miluji ho? Je to ta pravá, je to ten pravý?! A co když ne…Co když někdo na mě čeká jinde? Lepší… pak se pustí a řeknou si ahoj…
Ahoj a pohled, který značí všechno. Do háje jdou minuty, hodiny, vteřiny, čas… Ten prostě není. A on odchází a chce se mu brečet. Nemůže, velcí kluci přeci nepláčou… Ona, sedí na posteli točí si vlasy kolem palce a její do breku. Nemůže, nestojí mi za to… Oba se snaží najít onu krabičku. Krabičku od sirek, uloženou hluboko v kapsách. Najdou ji, zadívaj se do ní a utřou slzu. Oba. Pak že kluci a holky nebrečí. Každý z nich vidí v ní něco jiného. Kýčově nádherné západy sluncí, pokypanou bradu od zmrzliny… Malichernosti, ale krásné malichernosti…
Tak proč se teda lidi rozcházej?! Možná, aby se snad mohli jednou scházet…
|
