Stála jsem na nástupišti a culila se na Borůvku. Usmíval se a psal na okno autobusu muck. Ještě pořád jsem cítila jeho vlásky v rukou, jeho kůži, jeho doteky, jeho mikinu, hřejivost úsměvu, ještě pár minut jsem byla šťastná. Všechno to bylo upředeno z pavučin. Jemné vlasy, hebká kůže, sepraná mikina... Siréna uvnitř řvala, věděla to...

O deset dní později - pondělí

Byla tma, kolem desáté, vedle v pokoji se ozýval rozhovor P. s lidma z guildy, bylo ticho, kousala jsem se do rtu a šťípala se do ruky, pocity na omdlení, na zvracení, které trvaly už od středy, chtěla jsem to zastavit, jak to říkal? … „...jen se necítím ve své kůži.“ … Necítil se ve své kůži... V sobotu se vrátil pozdě, nemluvili jsme spolu, v neděli taky moc ne, dělala jsem věci do školy... v pondělí taky ne, to se bavil báječně s ostatníma... žárlila... věčná hlodavá děvka... dneska vím, že jsem měla důvod...

Borůvkové noci... tím to začalo, sen... všechno byl sen. Sen, který jsem snila poslední týden pouze já, protože jsem si dovolila milovat bez zábran.

Pokaždé se vztahy pokazí, když se přestanu hlídat, když začnu být prostě taková jaká jsem... Už mě to nebaví. Jestli mám být sama, tak budu.

Plakala jsem. Nade mnou zase stála... věčná soudkyně mých činů... „Poprvé v životě jsi dělala, co jsi chtěla, nic nebylo zbytečné.“ a v posteli se choulí podivné hubené utýrané tělo i mysl...

Narušené, pokřivené... Jsme tři... už dlouho... Dělal si z nás srandu a my si ze sebe taky dělaly srandu... Mysl, Tělo a Soudce – takže jsem vlastně sama?

Kousala jsem se do rtu a tiše plakala, bolelo to, rvala jsem sama sebe dál na kousky vyvoláváním vzpomínek, přivoláváním pocitů, které jsem cítila, když jsem byla s ním. Samota. Deset dní samoty. Jak vydržet, jak dál? Vzala jsem starou mikinu, šla se umýt, sebrala z komory žiletku a špatně zavřela dveře. Voda nepomáhala, stejně jsem byla špinavá, tak jsem vzala žiletku a řízla.

Krev

Modré oči, úsměv, polibek, vůně i zápach od něj.

Krev

Nepodíval se mi do očí, je nižší než já, je mladší než já, stydí se, procházím se, užívám si po dlouhé době Prahy a jejího deštěm provoněnýho smogu, všechno je jak má být, je mi dobře, žádný stres, za pár hodin bude pryč...

Krev

Sedíme v hospodě, povídáme o hudbě, najednou se smějeme a nervozita je pryč, alkohol nebo sympatie? … „Můžu ti dát pusu?“ „jo“ a to se zeptal on mě... o pár hodin později mi líbá klín...

Krev Krev Krev Krev Krev Krev

Probrala jsem se, omyla, sebrala spoustu papírových kapesníků, ostatní se vsáklo do mikiny a i když jsem si připadala jako prase, tak mi to bylo na druhou stranu úplně jedno. Konečně jsem si vydechla a za pár vteřin měla chuť si nafackovat.

„Co už?“ … další den stejně přijde...

Úterý

U psychologa... „už nechci být sama, už nechci mít kolem sebe lidi, co nemám ráda“ řešíme jiné věci než Borůvku, vůbec o něm neví, mám hafo jiných problémů z minulosti a tenhle stav trvá už sedm let... Borůvka mi jen dává odvahu odcházet a končit a řešit a nebo neřešit.

Proč mi Borůvka neřekl jednoznačně, že je konec? Je to zbabělec? „Mám tě rád, ale nevím jestli v tom chci pokračovat.“

To obočí... z nechutností dokázal udělat věc, kvůli který jsem ho dokázala milovat...

Zbytek dne si nepamatuju, ležím, brečím, vyhýbám se netu, vyhýbám se práci do školy... bakalářka... co na tom, že pět let dřu na škole...

Chytil mě za ruku...

Apatie, nejim, z jakékoliv vůně se mi dělá špatně a chce se mi zvracet. Sedím u počítače a povídám si s kamarádem přes icq nebo na chatu, pomáhá to. Jsem příliš ztracená... příliš mimo realitu. Ten den si víc nepamatuju.

Středa

Nechala jsem vykastrovat kocoura... nechtěla jsem to udělat, ale jestli se v budoucnu budu stěhovat, tak by to bylo nutný... co si budem povídat, strašně to smrdí. Hlídám kocoura, jdu na zpěv, kterej není. Hraju, zpívám, nedělám nic do školy... víc nic... nepamatuju, píšem si... neodepisuje, zuřim, žárlim... pořád mi neřekl, že je konec, chci to slyšet...

Přitlačil mě ke zdi, nemám kam utéct... bez kompromisů si mě posadil na klín... v přeplněném sále v Abatonu... i tak si nás lidi všímají, cítím jejich pohledy, stydím se, chtěla bych utéct, ale usměje se a já zapomenu, topím se.

Čtvrtek

Nedívej se!

Nejím... je mi špatně, asi jsem na dně? … to je jedno... uletět... svítí slunko... mluvíme spolu chvíli, zeptám se jestli jsem ještě jeho... neodpoví... pak už neodpoví na nic...

Dojdu k tomu, že jsem blbá, že si nechávám srát na hlavu a takhle bych se sebou rozhodně zacházet neměla... takže se k sobě zachovám ještě hůř a po třech hodinách pološílenství vlezu do vany... Slíbila jsem psychologovi, že se k němu ještě objednám na jedno sezení než to udělám... ale co... předpokus, musím zjistit jakou silou. Zalíbilo se mi to. Řízla. Jednou. Hodně to bolí a hodně teče, je mi blbě, motá se mi hlava, nevadí mi to, říznu zas... pak ještě třikrát do druhý ruky... jenže jsem netrefila žílu a mám malou sílu... Jsem směšná.

Přišel P. a vytáhl mě ven. Prosím ho, jestli by mě neodvezl na psychiatrii, že je to hodně špatný. Neviděl, co jsem udělala. Jdu jako stín. Záchvaty pláče přemáhám. Jen jdu, usmívám se, připadám si jako někdo jiný, někde jinde, bolí mě hlava, motá se mi hlava, bolí mě tělo.

Modré oči... Ať nekoukájí...

Pátek

Povídám s kamarádem, jdu do menzy na oběd a pak se zahrabávám v knihovně. Hledám, přesně nevím co, pán, co tam pomáhá, je ze mě zmatený, lidi kolem asi taky. Na stavárně nejsou zvyklí, že jim studenti posedávají po zemi u regálů. Snažím se nepřemýšlet. Stále si tiše zpívám Vlaky v hlavě od Plexis a hledím si svého. Nakonec vyčerpaná po třech hodinách stejně nenacházím, co jsem chtěla... Bakalářku tedy nezachráním. Vrací mě to však mezi živé.

Živé... zpět mezi stíny... víš jak to bude, moc dobře to víš... vím...

Z jednoho polibku... Mám pocit, že mě chce sníst, že mi chce ublížit, že mi praskne hlava, srdce, hrudník, chci se bránit, škrábat, milovat... a pořád mám pocit, že to není všechno, že toho bude o moc víc... Nebude šance...

Sobota

Slzy vyschly, hlava bolí, jsem vychrtlá, ale včera jsem něco snědla... jak se překecám dneska? Je mi zima. Kolikrát už jsem přišla o milovaného člověka? Hodněkrát... ale proč je to teď takovýhle? Proč je to takovej průser?

Část anamnézy: sebepoškozování

Současný zdravotní stav: braní antiepileptik proti migréně...

Možné nežádoucí účinky přípravku TOPIMARK (antiepileptika) /pozn. z příbalového letáku, pouze vybrané, nekategorizované/

… bolest hlavy, nespavost, anémie, krvácení z nosu, závratě, únava, nervozita, nevolnost, bolesti v kostech, úbytek hmotnosti, potíže s pamětí, anorexie, zmatení, deprese, apatie, euforie, emoční citlivost, neklid, halucinace, poruchy osobnosti, sebevražedné myšlenky a pokusy...

… Alone again - Dokken …