Nataša

/druhá povídka na téma „hodina lásky“/

Když tak spolu sedíme, Natašo, dám si ještě jednoho loka. Nemyslete, nejsem žádný alkoholik, to z úcty k vašim ruským předkům.

   Víte, jak to se mnou je, Natašo. Třeba byste mi taky něco ráda, kdybyste teda o mě věděla, a já vás nepustím ke slovu. Mluvím a mluvím, abyste nemohla říct třeba TÁHNĚTE do háje.

  Dívám se na vás, kdepak, tak pěkná dáma se vidí dneska málokdy. Jako ze žurnálu.

  Nemáte zapotřebí pracovat v tom kiosku. Kdepak. Vy byste měla dělat něco krásného, třeba sedět v salónu a hrát na piano tak, aby to bylo slyšet až ven, do parku a do stájí a všichni by se zastavili a řekli by si NATAŠA HRAJE…A v bílých letních šatech se procházet višňovým sadem, to byste měla.

   Jestlipak víte, že ten za městem minulý týden vykáceli? Jo, jo, vykáceli. Teď je vidět na hory už ze silnice, to dřív nebylo, ale co z toho? Za chvíli tam postaví domy.

  Všechno se mění, má milá, a já to nestíhám sledovat, natož vám vyprávět. Nohy mi taky moc neslouží, ale to o višňovém sadu je pravda, tam jsem byl. Kvůli vám, abych to mohl potvrdit.

   Nedáte si se mnou, Natašo? Nedáte, já vím. Nemůžete. Rád bych se podělil, kdyby vám nevadilo pít z flašky.

   Vlastně vůbec nevím, jestli jste Nataša a jestli máte ruské předky. To jméno se mi k vám jenom hodí.

   Jmenovala se tak moje maminka, připomínáte mi ji. Taky měla ráda hudbu. V neděli po obědě hrávala na klavír. Bylo to slyšet až na náměstí a soused z přízemí vždycky vyběhl ven a zahrozil nám do oken. A mě to bylo líto a chtěl jsem nějak maminku bránit, protože hrála doopravdy krásně, jenže jsem nevěděl, jak. Vás bych taky bránil do posledního dechu, ale

   soused je dávno na pravdě Boží a vy zastání nepotřebujete. A kdyby přece, máte toho vojáka, co na vás čekává, když zamykáte kiosek. Někdy ho vídávám.

   A závidím mu. Nejen že může jít s vámi. Že může jít vůbec. To víte, ty moje nohy. Často sem k oknu ani nedojdu, musejí mě přivézt. Nebo tu není místo, protože tu sedí někdo ze spolupacientů. Vyhlídka z okna je tady naše skoro jediná zábava.

   Nevím, jak dlouho se tady budeme ještě vídat, Natašo. Ale s tím sadem je to čistá pravda, tam jsem byl. Kvůli vám. I kdyby to mělo být to poslední, co jsem udělal.

   Tak ještě jednu, Natašo, na vaše zdraví.

   Musím tu flašku dobře schovat, nebo mi ji sestřičky vezmou. Jsou přísné.

   I když ta dnešní je zrovna hodná.

   Nebojte, zase mě sem někdy na tu hodinku přiveze. A pak vám všecko dopovím, Natašo.

/okolo půlnoci 29. srpna a odpoledne 30.srpna 2006/