Zabil jsem. Včera večer jsem zabil člověka. Uhodil jsem ho sekerou do hlavy a on zemřel. Já ho vůbec nechtěl zabít, ale on jednoduše zemřel. Ještě stále leží v předsíni na koberci s rozraženou lebkou. Bojím se tam jít. Proč jsem ho zabil? Asi jsem musel, nebo chtěl, nebo on chtěl… Jen dohady…já sám nevím. Nikdy jsem ho neviděl. Potkali jsme se v předsíni a on měl nůž. Něco blábolil, ale já jsem mu nerozuměl ani slovo. K sekyře na zdi jsem měl blíž, než k myšlence na vyjednávání. Bylo to rychlejší než já. Chtěl mně zabít!!? Proč? Neznali jsme se. Proč by mne zabíjel jen tak? Něco chtěl? Peníze! Proboha, vždyť nejsem žádný boháč! Možná mně chtěl jenom vystrašit. Hlupák…teď leží nehybně na koberci v předsíni a jemu možná líp než mně. Nemyslete si, vraždil jsem poprvé. Jsem spořádaný člověk, který tento čin vždy odsuzoval a plival špínu na všechny, jež se ho dopustili. Ale teď??…vše se rozplynulo. Patřím mezi ně.

Otrapa…. Vlastně nevypadal vůbec špatně. Kdybych ho potkal na ulici, zařadil bych jej mezi obyčejné lidi. Jenomže já ho potkal ve své předsíni a s nožem, který se měl možná ponořit do mého břicha nebo srdce. Co by dělal on? Přemýšlel by vůbec o svém činu. Přemýšlel by o tom, že zničil život?? Asi ano, svědomí má každý…nebo jsem snad takový hlupák? Vždyť se vraždí všude, tak proč být naivní? Je to boj o místo na slunci. Je to boj o lepší zítřky, boj o pohodlí… Nesmysl! Život přece nemůže končit u takových maličkostí. Může, když se stanou nutností… Co by dělal on? Možná by smočil podrážku v mé krvi a s pokřiveným obličejem, vyjadřujícím hnus, by ji otíral do mé košile. Parchant…dobře, že jsem ho zabil. Takový člověk si nezaslouží nic jiného než to, co sám dělá. Doufám že netrpěl. Nejsem z nejsilnějších. Uhodil jsem ho silně, to je pravda. Nikdy bych netušil kolik křehkosti a kolik síly se setká, když člověk umírá násilím. Sekera mu sjela po lebce a rozťala kůži i kost. Bylo to tak lehké… Chtěl žít, měl to vepsáno v očích i v obličeji.

Jsem teď tak sám… Potřeboval bych s někým mluvit. Potřeboval bych někoho, kdo by mi řekl, že jsem udělal ten nejhorší čin. Provinil jsem se proti životu. Zabil jsem jednoho člověka a s ním jako bych vyvraždil celou společnost. Budu už navždy sám. Nikdy mne nepřijmou mezi sebe. Můžu žít sám? Může žít člověk úplně sám? Dokážu to! Budu první a předvedu všem, že to není tak těžké. Potřebuji jen trochu jídla a nějakou práci. Odpykám si svůj trest třeba na opuštěném ostrově! Budu první, kdo svou vraždu příjme, budu první, kdo svou oběť vezme sebou na ten ostrov, sám ji pohřbí a bude denně na jejím hrobě vzpomínat na ten okamžik. Budu o tom člověku denně rozjímat.

Možná má rodinu? Sakra, nechtěl jsem připravit děti o otce! Co jeho žena? Nikdy mi neodpustí a dost možná mně bude do smrti pronásledovat. A když ne ona, tak jeho rodina… . Jeho syn dospěje, najde si mně a s nenávistí, ve které vyrůstal, mě chladně zabije. Už aby to bylo…! Trápím se víc, než kdybych chroptěl na tom koberci.Chtěl asi nějaké peníze a potom odejít. Zabil jsem ho, aniž bych mu pomohl. Vzal by si peníze odešel by a byl by alespoň chvíli spokojený. Blázen…tak riskovat! Netušil určitě nic špatného. Určitě mu to už několikrát vyšlo a dnes na něj zbyla kulka. Smolař. Jediný okamžik změnil vše. Budoucnost bude od této chvíle psána jiným perem. Copak jsem Bůh, abych takhle měnil lidské osudy? Ne, jsem vrah…

Zasloužím si to? Kdo z Vás mi pomůže?? Prosím, přijděte někdo za mnou! Obejměte mne a nechte mne dlouho plakat. Padnu do vašeho klína u budu v bezpečí před celým světem. Konejšete mou uši. Potřebuji slyšet, že nejsem vyvrhel. Nechci být jiný, když už od malička patřím mezi Vás! Nedokážu být sám. Jsem člověk jako vy! Nedokážu žít bez odpuštění a smířlivých úsměvů! Ani tam, na pustém ostrově….