Mám v sobě zarytou trapně nesociální výchovu Santa Clause a Donalda McDonalda. Cítím se jako rozbitej toustovač a nebo jeho geniální kombinace v podání Šimka a Grossmana. JSEM. A tohle zas bylo krutý okopírování Anetiny prostořekosti.
JSEM. JSEM. Jsem... Líbí se mi to pořád víc. Tak absolutní, nemístně absolutní tvrzení, že by se snad mělo pronášet v kostele. Kostel a já. Já s kostelem. Já a kostel. Vdám se tam. (S jeho průčelím nad bránou.)
Ale proč se zabývat svojí výchovou, povězte mi. Nemůže se každý vychovat sám, bez ohledu na to, jak jej druzí vychovali?! Nemá každý svůj mozek, svoje písmo, jazyk, samizdatový verš v hloubi sténající? Ptám se... Ptám. Protože se ráda ptám.
Jenomže ONI by se všichni ptali, kdyby věděli. Tušili. Kdyby žili jako zpívající ovce pod klesajícím půlměsícem. Zahaleny romantikou, tiše spí na vlnách trávy - vyčkávající, klidné, moudré a bláhové. Mají to rády. Je jim v té trávě tak příjemně, teple, naivně vesele. Každý Mácha by jim mohl závidět.
A přece, nic nevědí. A už vůbec netuší. Poněvadž jim je to jedno. SEROU na ovce. Chtějí si totiž hrát na managery, makléře nebo nějakou podobnou navýsost stupidní divadelní představu. Copak jim to nestačí, to, co už tady je?!
A ne, nestačí. Oni budou vše ještě zhoršovat, prosím pěkně.
No tak v této realitě už snad ani BÝT, jak jsem to tvrdila, nechci. A že co tvrdim na protiklad, to už má dost výraznou protikladnou hodnotu.