|
Navalis
(věnuji…)
Prolog
na Malé Straně v Praze je hospoda a v ní
temný kout
ona tam sedává
a myslí na vlastní mord
je svatej Ján
bláznivá noc
a tam v tom koutě
na konci krátkého života
může být i brána do pekla
I.
rychle kreslím prstem do vzduchu dveře k utíkání
tluču na ně v rytmu tísícího tepu
mého hadího srdce
a zpoza nich mi šeptáš
zrádče
otevíráš
máš slepené vlasy
a unavenou bytost
je čas odříkání svršků
tvé paže vypráví příběh
řezných ran
a soli z polámaných nehtů
II.
pivo je motiv našeho souznění
kalné vidiny
o bezbřehosti citu
o propastné pitomosti
zlihovělých
chvil
kamsi se ztrácíš
o píď blíže k depresi
mi šeptáš vykořeněným hlasem
že okraj lidskosti
je krutý
III.
ve tvaru tvého posmutnění
ve smutku palčivém jak prázdný džbán
je patrný jinotaj
chci číst že patření si je obrazem našich přání
chci ti hrát na čelo
(jen z vrásek měl bych struny)
a odříkávat tóny
jeden po druhém
…
v tom koutě sedáváme spolu
a dotýkáme se běžnou řečí věčnosti
svatej Ján odpusť
že jsme velcí blázni
je noc jako jindy s přemírou zjihlostí
a otevřený sen propisuje jako přes kopírák
realitu
IV.
pohled mi padá
za lem košile a zoufám si
až na hranici neúprosných zmatků
těch obestřených lhářů poctivého zjevu
prosím
seber se ty zranitelná
jenom ústa naplněná jitrem
ti poví
kam se dát na cestu
V.
z jizev spletený letopis tvých splínů
je čtivý
je bezbřeze neukončený
jsi hotová básnířka osudových pastí
které míjíš s nejistotou
lovené krásky
VI.
jsme vysypaní
z vlastních rukávů
a Bůh ví že se jako jindy
poslepujem tvrdým
jsi zimničná
tvar prvních stébel mi připomíná stojatá odpoledne
a společná vymýšlení Prázdna
už půjdu
a ty jdi kam se podívají paprsky
poslední lampy
Místo tečky
buď pro dnes s Bohem svatej Ján
na prahu nebe ji možná potkáš
už za pár výkřiků každodennosti
a jednou jistě
| 
