Píseň o Staré zemi

S šepotem soumračných dějů

v náruči stromů duší zašlých

přichází bytosti světů cizích.

Ozvěna zpěvu moudrých lesů,dech květů

ohlašuje příchod vznešených.

Nářek myslí temnotou omýlaných

-rozpouští jejich hlas,

unavená srdce přes luka do dáli

odchází snít pod modrý les.

Horké světlo probíjí se napříč šedými kraji ,

vůně trávy, melodie ptáků

promlouvá jim k duši sladkými tóny.

O věčnosti písně s nimi započaté,

o marnosti vzdoru, o síle čisté,

O té,jenž mluví za nás,tu čas neodvane,

je to krásná píseň, která smutná bude,

až mysl usne a zapomene.

Tam, ve Staré zemi pod bezhvězdným nebem,

u moře, jenž neklidné je a vždy bude.