|
Dva dávno vyschlé toky slaných říček obnovily své proudy.
Na tváři se trošku zpomalí a přes bradu se ladně přehoupnou a padají na košili.
Dvě modré studánky, ze kterých jste před časem mohli číst jak z knihy, které se přeradostně dívaly na svět, dnes přetékají smutnou slanou vodou.
Pomalu z nich vytékají ty malé hvězdičky, co v nich stále živě plápolaly.
A všechno kolem dvou studánek usychá.
Steskem. Smutkem. Pláčem. Vysílením.
“Nad hlavou mraky schovaly slunce mezi sebe a toulají se oblohou, aby mohly v danou chvíli seřadit ta ocelová vojska.
Rozpršelo se. Sem tam prolétne nebem blesk. Vypadá to, že se mezi hradbou černých mraků někdo hádá.
Stále rachotí hrom a máte pocit, že se na Vás brzy všechno zhroutí...” potichu praví lékař těm dvěma studánkám.
Jak je na duši, je i venku.
Dva slané pramínky se ztrácejí v záplavách z ocelových mraků.
Naproti na chodníku jak zmoklé slípky na hřadě čeká pár kluků na autobus.
Najednou jeden smekne starý klobouk z hlavy.
“Nemáte někdo krapet smíchu navíc?” ptá se s úsměvem a obchází kamarády.
Potom dožene ty dvě modré studánky a vysype jim do klína přebytečný smích, který posbíral.
Dvě zhaslé hvězdy se znovu probudily k životu a září.
I tentokrát tečou slané říčky, ale to vítr r ozehnal ocelová vojska a probudil zašlé slunce...
| 
