|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
je pravda, že ne vždy dodržím onu pevnou míru, ale pokaždé běhám o život. ne, že bych musel, ale potřebuji. jednou za čtyři roky to na mě z čista-jasna přijde a jdu si zaběhat. obyčejně ten den ani netuším, že budu běhat. a tak to nechávám náhodě.
klidně si vylezu nic netuše ze svého brlohu s baťůžkem (tak předci! sportovní prvek.) a v průběhu dne (v prů-běhu - další sportovní prvek) si to najednou asi rozmyslím a vzpomenu, jak jsem za mlada a klidně dlouhé tratě pokořoval a líbilo se mi to. a asi ta vzpomínka a pak ujíždějící vlak se mi nějak zlijou do hromady a utíkám. a když už se pro něco rozhodnu, tak pořádně! běžím, jako o život. a o život obyčejně jde.
zdával se mi sen a v něm jsem běžel a o život (když běh, tak jedině o život!) a v botách jsem měl asi stokilová závaží a tak se ten běh proměňoval v tragickou komedii kde jsem se zapomněl i smát. a jak jen pomalounku (pro běh příznačný prvek) zvedám tu jednu, a tu druhou stokilovou nohu a je ze mně golem na gumových opratích snažící se o pohyb. o rychlý pohyb ve spomaleném filmu, aby ti filmaři sami neměli takovou práci se spomalováním. a všechno by bylo i v pohodě, pokud tedy golem na kšandách prchající před smrtí může být v pohodě. ale já to tak neberu. život je prostě takovej.
a tak si ráno sundám ty kšandy, a vemu si jiné aby gaťata se taky někam nerozběhla a já nic nevěděl až přijde ten okamžik sportovní.
je zajímavé, jak kdysi mi chyběli ty špalíry diváků kolem tratě, tak dnes si vystačím i bez nich. dokonce bych i platil za jejich neúčast. jak nesportovní!
nemaje soupeře, (no, kdo by se mi rovnal?) nepotřebuji ani diváka. a tak když už ona chvíle nastane, a že tou chvíli v tu chvíli, na chvíli chvíle není, v ten okamžik pochopím, že jo a vyrazím.
vyrazím, a panečku to je běh, to je let, let balzového letadýlka nataženého stočenou gumou. a za chvíli si vzpomenu, že jsem některé věci mohl nechat řadši doma, anebo někde před sportovní čarou. ale lidi jsou svině a kradou. a já potřebuji svazek klíčů za poutkem původně schovaných v kapse, které se teď z ničeho nic jdou taky podívat kam-že vlastně tak divoce pospíchaj. a já v tom běhu je odepínám a co by měli kam koukat, když patřej do kapsy a držím je v dlani. a pak mi dojde, že ani ten původně baťůžek, co se teď proměnil v batoh jsem si dnes nemusel brát, když už jsem se rozhodl pokořit traťový rekord. a už kouká ten batoh z jedný a z druhý strany a chtěl by vidět do předu a tak si poskočí.
a ty čtyři minuty blbého filmu ve kterém jsem si udělil hlavní roli, protože jsem režisérem a producentem v jedné osobě a byl bych nejraději i tím jediným divákem za co bych dal všechny peníze. a že těch peněz se nedostává, tak diváci se srocují kolem tratě a jen tleskat a fáborky a rýži pro svatebčany házet. a už věřím těm padajícím z padesátého patra jak jim proběhne život počas toho letu, tak i mě se odvíjí ten můj. a přemýšlím co všechno jsem v životě propásl a kde jsem vůbec neměl být a že těch míst, které jsem neměl ani jen vidět, měl v životě tolik, že mi teď dávají do těla a mstí se. a tak běžím a lidi tleskaj. mrchy. a cítím jak mi navlékaj ty kšandy ze snu. a já už zas jen golemem co není vůbec stavěnej na takové kratochvíle a jako to balzové letadélko na gumičku natažené, ztrácím teď rychlost a výšku a sunu se k zemi. přistávám daleko před ranvejí. a jen si dávám veliký pozor, protože letecké havárie nemám rád a vím co všechno se těm pasažérům může stát když takový eroplán nezvládne přistátí. doběhnu navzdory všem nepříznivým okolnostem a hledám oporu a žvejkačku po které zas popadnu dech.
jsem dosti sebekritickej a tak si podobné sportovní excesy zakážu na dlouhou dobu. ale život „běží” dál a já vím, že za čtyři roky to zas na mně příjde.
|
|
|
