Uaaaaaaaaaaaaaaa... strach... a pak mě vysvobodí budík... otevřu oči a trochu se uklidním. Prší. 7:08 – odkládám snídani na dobu neurčitou a raději ještě nachvíli zavírám oči.

Z mlžného oparu se rýsuje tátova tvář, usměje se. „Jo, je to dobrý.“ usměju se z polospánku a vystřelím z postele do koupelny. Proběhnu pokojem pro batoh s notebookem, dokladama a kapesníkama (my alergikové milujeme kvetoucí stromy a posekanou trávu).

Hodím na sebe džíny, triko. Proběhnu zpátky do haly, obuju špinavý tenisky a vezmu si křiváka. Deštník, to je moc velkej luxus, nevedeme.

Venku tečou proudy po silnicích i po chodníku. Botky za chvíli mokrý. Chjo mohla bych si pořídit i něco na zimu...

V osm konzultace ateliéru ve škole a v jednu odpoledne psycholog. To jsou zase krásné vyhlídky.

Radši nemyslet. Přidávám do kroku, směr tramvaj.

Doběhnu. Všichni sedí nebo visí na tyčích a čumí ven nebo do blba. V tramvaji jako vždy propoceno, vlhko a nikdo neotevře okýnko, já z posledního schodu u dveří ho sotva otevřu. Možná kdybych byla Saxana... hmmm... ulítávám kamsi do jiných dimenzí. Tohle bych neměla dělat, pak z toho mám ty svý veselý stavy... „ale Saxana je jen pohádka“ ... uf ticho tam.

Jenže už je pozdě, z pána architekta konzultanta vedoucího práce mám lesního skřítka, ze spolužáků desítky sádrových trpaslíků a z pana architekta Rullera kouzelného dědečka. V menze koukám na kuchařky jako na klony zlé sudičky ze Šípkové růženky. Mezitím mi probleskují ulice, chodby, ulice, domy, ulice, tramvaje, auta, dům hrůzy. Probleskují jako slunko na obloze mezi mraky. Snaží se, ale moc se jim to nedaří.

Říkám o tom psychologovi, kterej vypadá jako velký dobrácký bernardýn. Jen nemá na krku soudek s rumem (což je možná ta chyba?). To mu radši neříkám. Jen o těch mých srandovních představách. Říká, že je to normální, že mám jen hodně rozvinutou fantazii a to není špatné, pokud neskáču pod auta nebo mi někdo něco nepřikazuje. Trochu si oddechnu. Hodina uběhne jako nic, sbírám věci a sunu se ke dveřím. Ještě náš rituál – bernardýn se usměje, já se usměju, „Mějte se hezky.“ „Děkuji, Vy také. Nashledanou příští týden.“

Při zavírání dveří se podívám na nohy, mám zelený zakroucený boty. Ale né, nechci být Cink. Honem utíkám domů. No co kdyby si toho někdo všimnul???

V tramvaji mě to přejde. Podívám se kolem. Lidi jsou normální. Sedí, visí, mají džíny, sukně, trika, bundy, batohy, nikdo nemá chlupy na tvářích nebo šupiny na rukách. Od Čertovy rokle už si to opět šinu svým hopsavým krokem k našemu vchodu.

Vítají mě kočky. Malinkej Dan a starší Betyna. Potřebuju kafe. Dám vařit vodu. Pustím si hudbu, každý tón se přelévá přes moje tělo. Překapává... za monitorem se ukáže skřítek. Nohavicův Adalbert. Zalévám kávu. První kapky v ústech hladí a omamují. Miluju ten rituál. Ještě jednou si pouštím Are You There...

… v hlavě mi plují myšlenky... I wish you were there... pak samovolně pouštím Wish You Were Here... kolikrát v životě budu ještě smět poslouchat hudbu a nedělat nic jiného? V těch chvílích je tolik vzácného.. dřív to bylo kreslení, co mi dávalo touhu...

Dan.. Dan poslouchá taky.. jinou hudbu, ale ty pocity, co popisoval vypadaly podobně... Ztratit se ve vesmíru, rozplynout se blahem... A já se chci ztratit v něm a rozplynout se ve vesmíru... je to to samé.

Usnu dnes? Stěny pokoje jsou podivně zkřivené. Zprolámané a vysoké, jsou mi klecí. Ztracená mezi čtyřmi stěnami jako kdyby jich bylo deset tisíc. Usínám... Stěny se bortí.

„Dane?“ … „Ano?“ „Stýskalo se mi.“ „Mně taky, ženuško moje.“ Objetí. Přeji si zastavit čas. Zmrznout. Ztuhnout. Stát se kamenem a pak se roztříštit na milion kousků a popadat lidem do duší, aby se to nikdy nikam neztratilo.

On je jako tisíc důvodů proč zůstat a proč odejít. Netušila, že někdo může být tak jiný, že mi může dát pocit, že jsem normální, že můj svět není špatný. Sny existují i v našem světě, jsou samozřejmostí. Proč jsem to bez něj nevěděla?

„...pojď ke mně...“ a já jdu... slepá, hluchá, ve své bublině, ve svém světě... ovce... u něj v náručí je všechno jiné, jsem v bezpečí, svět mimo jeho objetí je hodně daleko.

Usnu ve snu... usnula jsem ve snu? Probuzení... kde je? Ruka jen marně tápe po bříšku, které téměř celou noc věznila.

Rozhlédnu se po místnosti. Je nová, neznámá. Sedím na posteli, zabalená v plandající bílé košili s rozcuchanými vlásky. Jen jedno velké okno ven, žádné dveře, skrz záclony prosvítá teplé světlo. Je to tu jiné než v jeho objetí. Jeho objetí je černé, hřejivé, něžné... Pokoj s postelí je teplý a světlý, ale chybí ta něha... Bosá jdu k oknu a vykročím ven. Ohlédnu se. Jediná místnost... krabice, které kouká jen jedna stěna ze země... skoro Sokratův dům. Pohlédnu před sebe, skrz světlo, co mě ještě trochu oslepuje. Začátek lesa... Les, o kterém mi vyprávěl... že jím spolu půjdem. Tak se rozeběhnu tam. Přece by mě tu nenechal. Na zemi je spousta větví, namrzlých větví. Mám pobodaná chodidla a strach o něj - ten přebíjí všechnu bolest.

Nevím jak dlouho jsem běžela. Pořád jsem si myslela, že ho vidím před sebou, že vidím jak přede mnou někam jde, ale jde příliš rychle a já nemám boty a můj běh je přes všechno mé úsilí pomalý. Když jsem téměř omdlívala a slzy už neměly pramen ani sílu dál padat, nejspíš jsem ztratila trochu vědomí a jak se vracelo, přede mnou se objevil dům na mýtině. Ta mýtina byla jako koberec, hladila a chladila mé rozpálené nohy. V domě byla Danova matka a otec. Říkali, že neví kde je a že u nich mohu na čas zůstat, že možná někdy přijde. Musela jsem pracovat. To jediné mě udržovalo při vědomí, bez šílenství, kterým trpěla duše. Nosila jsem vodu, přenášela vodu, stále dokola a poslouchala ptáky, poslouchala jsem vyprávění staré ženy a muže. Občas jsem na mýtině zahlédla malé dítě s černými vlásky. Vypadalo jako Dan... byla to cizí vzpomínka nebo moje budoucnost?

Když už žena i muž přestávají vyprávět, dochází mi, že je čas jít. Nevrátí se sem. Nejsem si jistá jak to vím, ale je to tak. Musím dál, zkouším se dozvědět alespoň směr. Klišovitou radou - poslouchej své srdce - mě rozhodně, ti jinak moudří lidé, nepotěší.

Tak jdu jen směrem dál od divné místnosti-domu, kde všechno začalo. Točí se mi nejspíš hlava. Vzduch je najednou studenější než po dobu práce v malé mechové chalupě na mýtině. Ty dny dřiny jsou najednou příliš daleko. Tělo přestává bolet, přestává cítit... Připadám si průhledná. Jdu po zmrzlé zemi bez jediného stromu, v mlze, prodírám se tím dýmem bez zápachu i vůně...

Vůně cigaret, dýmu - jeho vůně, když po pár hodinách po kouření jsem z něj ještě cítila tabák. A před očima se mi zase objeví iluze, že cupitám za ním... Jsem asi nemocná, zdání jeho přítomnosti bodá víc než onen bolestivý běh lesem. Čím déle jdu, tím se iluze prokresluje zřetelněji. Rozeznávám mikinu, kapucu, kapsy na džínách, záhyby na oblečení při každém pohybu. Jeho postoj, když na mě v dálce čeká než popadnu dech a občas se mi zdá, že se poohlédne, že zahlédnu jeho modré oči, dvě světla, která míří přesně, přesněji než jakákoliv lovecká zbraň... nikdy jsem nebyla zvíře, které mělo být uloveno.

Z dýmu vyčnívají podivné křivky oceli. Hrany a stěny, studené a zvolna pohybující se. Pohybují se ony, já nebo obojí? „...prosím neutíkej už, nemůžu dál...“ Otočí se, uvidím jeho tvář, jeho oči, uslyším hlas... „Pojď ještě chvíli, už jsme tam.“

Vstoupím do ocelového vosího hnízda, po schodech, spirálovitých, chladných, měnících se v pravoúhlé, přesné, přísné... Chodba, plná stejných polí zdí. Jedna stěna se začne posouvat a otevírá se prostorný byt. Byt... chladný domov, rozházené matičky a šroubečky místo koberců a přesto... tu a tam knoflík, obyčejný hnědý knoflík se čtyřma dírkama. Je tam... u okna a usmívá se, vyjde na římsu... Kolikáté je to patro? Zamotá se mi hlava a je pryč... Utíkám k římse... není tam...

Otočím se ke stěně-dveřím... je tam paní v bílé paruce a kožichu, bleskne černýma očima a zmizí po schodišti neznámo kam. Omdlím.

Kolik je hodin? Hloupá otázka, jakoby tady měl čas nějaký smysl. Rozhlédnu se po místnosti – šroubky, knoflíky, matičky... všechno nalepené na mém těle... pomalu odpadávají jak se zvedám... pult místo stolu, kuchyňská linka, dvoje malé dveře – asi do koupelny a na záchod, tvrdý gauč i obrovské okno-obrazovka na svém místě... a jedna osoba... Danova sestra... jedna... je zvláštní, jiná než on a půlkou stejná...

„Kde to jsem?“ „U něj.“ „Kde je?“ „Nevím...“ zahledí se někam z okna. Úhyb odpovědi nebo pravda? Co je to tu za místo? Je mi pořád taková zima... Chtěla bych i něco jiného než padesátkrát přepranou plandající košili a rozcuchané vlásky...

„Kdo byla ta bílá paní?“ „ONA“ „Kdo je ona?“ „Ne ona, ale ONA.“ „Nechápu.“ „A doufám, že ani nikdy nepochopíš.“ „Proč?“ podívá se na mne jako na stvoření, které čeká poprava. Začínám mít strach. Už ho nechci, ale - potřebuju ho u sebe.

Zůstala jsem u sestry, potulovala jsem se po vosím hnízdě a hledala bílou slečnu i černého pána... pána mého srdce, mé duše, mého světa, spánku... návratu? …

Byl čtvrtek, čtvrtky jsou divné dny, v kalendáři jsem je zaškrtávala žlutou. Tady měli kalendáře. Každý list s třicítkou čísel... ale účetně... žádné vnímání ročních období... Sterilní jako všechen kov kolem. Podivné... všechno bylo podivné od setkání s ním... přesto ve mně přebývaly jeho lži. Hřejivé, něžné jako jeho objetí. Nechápu to, stále to nechápu a stále přemýšlím.

Probudila jsem se. Rozhlédla... seděl kousek ode mě, natáhla jsem k němu ruku, usmál se a opět zmizel k římse. Rozeběhla jsem se. Jeho sestra mne zarazila na poslední chvíli. Proč jsou tu okna tak nízká?

Zklamaně jsem vyšla z kobky. Byly to byty... prostorné... ano... jenže za tu dobu, co jsem tam byla, to byly jen další cely. Další vězení, pocit šuplíků, jakoby Bůh odkládal sice pěkné věci, které nechtěl ztratit, ale přece jen věci, které denně nepotřebuje.

Dan neměl rád náboženství, neměl rád rozhovory o nich... nemá rád...

Chtěla bych se podívat na římsu... Ani nepřemýšlím o tom, proč jsem se tam nešla podívat... Jdu ven, z bytu, z cely, z vězení... na procházku, hlídanou vycházku... mezi hlídané lidi, sledované pohyblivé chodby, chodby-ulice. Ostatní propuštění na vycházku mluví Rusky... proč? To jen my tu mluvíme česky? Nerozumím a rozumím jim. Mezi davem se mi stále zjevuje dívka v bílém s černýma očima. Občas ji vidím jak zakopne na podpatcích a lidé po ní šlapou, nedokážu a nechci jí pomoct. Prostě jen chodím a bloudím a než k ní dojdu, tak je pryč. Stejně jako se zjevuje Dan.

Stěny, sloupy jsou plesnivé a červené. Dáma je bílá a Dan je černý... Každá z těch barev ke mně mluví jiným jazykem, ve snech snů si proplétá jiné kombinace a zaměstnává mozek do nekonečna... jen aby nenechala prostor duši.

Bloudím po chodbách i pohyblivých bytech už dlouho. Barvy mluví, ale začínají jim docházet kombinace. Dan... Dan Dan Dan Dan Dan... Daniel... Kam se poděl? Proč mě opustil? To kvůli té slečně? Ale ta je z minulosti... Stála jsem na chodbě jako ty ocelový sloupy a stěny kolem mě a začínala mrznout. Jakobych se dívala na totální destrukci. Byla jsem pouhý divák vytrhání nevinné rostliny i s kořeny.

Bolí to. Při představě, že bílá Dáma je součástí jeho života a ví, kde teď Daniel je a nemohu je dostihnout... hnízdo je příliš velké. Stále je hledám, vždy je před sebou vidím a když jsou na dosah, zamotá se mi hlava a já se jen procházím po římse nebo bosá po chodbě... Chtěla bych ještě jednou být v jeho náruči a nechat se políbit. Možná, že bych ho dokázala políbit i já... Já políbit jeho... pozdě... pozdě?

Bilá dáma... Daniel... kým jsem víc posedlá? Jen mráz a oni dva... a šroubky a knoflíky. Nikde žádná hudba, teplo, vzpomínky, nic. Jen bolest a zima.

Jdu po chodbě, vidím ji a kolem není moc lidí. Chodby jsou skoro prázdné, jenže se zdají být užší než obvykle. Bílá Dáma se ohlíží. Blýská očima a láká mne dál, dál do vosího hnízda. Za mnou se najednou objeví hlídači. Mají nože. Utíkáme... obě dvě utíkáme. Schovám se kdesi v chodbách, předběhnou mě. Bílá Dáma běží sice rychle, ale oni ještě rychleji. Kde berou tu sílu? Připadám si zase unavená, omámená a točí se mi hlava. Poslední, co vidím, že bílá Dáma opět umírá, tentokráte to vidím. Dívám se jí do černých očí. Pláču za Daniela. Pláču za zimu, za vosí hnízdo, pláču za ztrátu. Tma.

Probudím se a začnu hledat. Koukám na šmouhy na podlaze a jdu za nimi, po najednou uzoulinkých chodbách hnízda, v němž je něco nezdravé. Najdu nemocnici, halu s bílými zdmi a červeným křížem na stropě. Jdu ke schodišti vedoucího do neznáma, pod ním je růžová krabice, podivná sloní růžová krabice. Otevřu jí a vidím rozmočenou kůži bilé Dámy... spolu s podivným slizem i kožichem... i parukou... Dan má taky takovou rakev... někde... dochází mi to... Jen nevím, co bolí víc. To, že jsem žila sen nebo to, že on není?

Vyběhnu ven z nemocniční haly, běžím po schodech dolů, zábradlí je ledové, potkám dveře, do kterých jsem před tím vcházela a snad znala to prostředí uvnitř. Chci se zastavit, ale to, co jsem tam viděla mi všechno vysvětlilo a já jsem pořádně vyděšená. Borůvka... Dan... Daniel... Copak nikdy nic necítil? Rozplakala jsem se.

Najednou jsem byla venku, vrazila do otce Borůvky. Držel mě za ramena a nechtěl pustit, bála jsem se. Uviděla jsem svého otce. Běžel za mnou, ale nemohl ke mně. Za mnou vyběhla Borůvky sestra a ona podivná dáma v bílém. Teď se bílá Dáma měnila v šedou. Bílé vlasy, alabastrová tvář černaly jako oči. Pršelo. Plakat v dešti není tak hrozné. Mokla jsem na kůži a chtěla umřít.

Dáma se zarazila. Rozhlédla se kolem sebe. Jinovatka padala ze stromů a sníh tál. Upřela své šedivé oči na mě: „Miluje ho, je konec.“ a pak se podívala na Danovu sestru. Danův otec mě pustil.

Stále jsem plakala, plakala jsem se Zemí, s Matkou, s oblohou.

Začinalo tu po deseti letech zase jaro. Dan tu nebyl.