Alkoholický dýchánek na počest předků… Přemíra šafránu a opia. Teď je každý hrdina a bojuje se svými titány.

 Nikdo z nich nečekal, že na pitku přijdou dcerušky vyvolené smetánky. Otřesný výběr, poslední zbytky v Susách, které ještě voní po safírech. Kalokagathia a přemíra trpkého vína nepochopí kouzlo noci… Šrámy pečlivě narovnali svoje údy, nedočkaví, co panenky předvedou. Vytrpí tu strašnou komedii pro poslední pytle smutnící po zlatě a truhlice z imitace cedru. Bylo to lepší než bordel, bleší trh, obchod s lidským masem. Poslední čistá a přec tak horká krev tu stála a čekala jen si jí vzít…

Stydlivé holčičky sundaly gepardí a kozí kůže, hadí náramky plodnosti a opeřené koruny slunce. Jen si vybrat, která má nejkrásnější tvary. Najednou každá byla nádherná, holá kůže vzbuzuje to, co slova nedokážou… Ano, jen nahá těla, zlato a kašmír. Bylo z čeho vybírat. Bronzová těla se zahazovala tklivými písněmi nebo lámavou recitací z ostrovů lásky. Při obojím, vojákům praskali uši, znají jen zpěv mečů a metafory krve a písku. Opomíjeli hlasy, zpěv, smutek v jejich očích… Každý si vybral vyvolenou, každý si našel skořápku svého dítěte. Až tohle skončí, servou se jako lvi, kdo kterou dostane. Největší roztržka bude o tu divošku s kudrnatými vlasy jako perzián a o tu malou Indku, která kněze zoroastrismu dohnala k slzám. Býčí choutky se mísily s vůní cypřiše a mandlí…

Jen jeden zůstal bez pohnutí, zklamán životem, sny a pravdou. Příliš dlouhá cesta, příliš mnoho zranění, příliš mnoho mrtvých, aby nasál štěstí s jednou z tihle dětí. Těžko uslyší z jejích úst, kterou vůni miluje… Těžko najde tu která by mu ukázala, že láska není jenom v příbězích, jenž dělají starce slavnými. Netušil, že jedna taková kněžka má teprve přijít. Pochroumaná osudem a prokletá budoucností. Zpívat neumí, lyru nezná a přesto, že jeho jazyk je jako jejím, Sapfó nemusí… Vlastně jí nesnáší… Asi proto, že poznala lásku…

Radši by zemřela než tady být nebo jen dál pila kefír a brečela. Zlomena tím, že horší už to být nemůže, odhazuje těžký protkávaný černý kožich… Chtivé oči sledují tělo čistější než snad samotný alabastr, šňůry zlata jim protkané s penízky, drahokamy a dolary. Kovově měděné vlasy, kde snad kolibříci by se mohli schovávat a rty vonící po kvítkách jasmínu. Líce jarních poupat, kůže pozdních západu a nejkrásnější dlaně na mozaice secesních Rakušanů poblázněných zlatem. Však její oči, zapomněl dýchat, cítit, myslet, mluvit… Jen se do nich díval… Omámen nekonečnem, tůně bez konce… Hned by se v nich s radostí utopil, ale to začala tklivá hudba obalovat sál výparů.

Bylo to horší, než myslela, ruce a nohy musela nutit k pohybu, šátek se třásl více, než byl účel a měla takový strach, že to nikdo pozná. Chvíle se zastavila a strach s ní hrál a bála se, že spadla. Byla to výzva a on tu už nebyl. Ztratil se. Ten pán, co už jednou toto vystrašené stvoření měl. Musela ten osud vyzvat na souboj a zvrátit ho. Hudba jí objala ruce a rozkolébala nohy. Nic jiného tu už nebylo. Tři desítky očí, hudba jejího smutku a pohyby co hladí bez doteku. Okouzlen sílou jejích tahů, kudrlinkami boků, zápěstí, vlasů a hlavně tich očí, jako by i jimi tančila. Šátek jen nástroj pokory, jen had, který jí sjížděl mezi nohama a napínal mu hruď. Chtěl být kouskem toho sametu, přičichnout k ladnosti jejich paží, sevřít ty ramena v objetí a zlíbat ty prsa… Tanec bolestivější než sám život. Stíny kreslily náramné krásno… Byla krásná. Tanečnice, snad Salomé, snad kněžka, snad sama bohyně v kouřových obláčcích kadidel. Zlato řezalo a práskalo o perfektní kůži, jemnější než pírka, krásnější než kašmír. Ale ty oči… Bojoval s nimi. Už teď je miloval. Byla pták se svými křídli, byla ladný motýlek a přitom dravá šelma… Mluvila, zpívala, modlila se, brečela, kradla, milovala, žila… A to mluvilo jenom její tělo. Bubínky, harfy, lyry, dudy, chřestítka, hadi… Byla vším… I tím alkoholem, opil se jí víc, než čím kdykoliv předtím.

Nerozuměl světu, sobě…jenom se chtěl dívat. Vidět jí. A cítit, jak voní její ruce.