Ty knihy byly veliké, tlusté, voňavé, plné obrázků obnažené hnědé exotiky. Listovala jsem v nich potají, i když je přede mnou nikdo netajil. Listovala jsem v nich dřív, než jsem se naučila číst. Vzrušivě očarovaná exotikou neznámého, vžívala jsem se s lechtivým strachem do tajemných krás divotvorné země fantazie, pozoruhodných pohádek.
„Je to opravdová skutečnost…“ vydechla jsem s ohromeným úžasem jednoho dne a tím dnem se poprvé převrátil můj pohled na svět, nic už nebylo stejné jako dřív. Můžeme žít i jinak. „Skutečnost předčí jakoukoli fantazii,“ řekl někdo a já už věděla, že to tak je. Svět pohádek a fantazií mě přestal zajímat. „Nebudu žít tak jako vy,“ slibovala jsem v duchu svým předkům. „Za první svoje peníze si koupím kameru a odcestuju do Afriky.“ „Stanu se Hanzelkouazikmundem, “ odpovídala jsem na otázku učitele, čím bych chtěla být, až budu veliká.
Za svoje první velké peníze jsem si kameru opravdu pořídila. Moje první velké peníze byly kupony novomanželské půjčky na zařízení bytu. Do zařízení bytu kamera nespadala. Stála jsem před vchodem do obchodu s nábytkem, který mě ani trochu nezajímal a měnila kupony za peníze. Kameru za pračku a hrnce. Do Afriky jsem ale neodjela. I mě semlel moloch společnosti, jako všechny kolem. Ne ale zas tak docela, slib svým předkům jsem přeci jen trochu splnila. I když jinak, než jsem si plánovala.
Měla jsem tehdy štěstí, když jsem, už jako malá holčička, objevila, jak uvolnit přetlak citu, emocí. Přetlak, vznikající vyčerpávající potřebou pochopit nepochopitelné, uchopit neuchopitelné. Bez toho uvolňování bych nejspíš bouchla, jak se do mě nemohl vejít svět. Mívám to tak někdy i teď.
Knížky o Africe jednoho dne z naší domácnosti zmizely. Strýc je prodal do antikvariátu, když neměl na flám. Vůbec mu to nezalívám. Byl to můj nejoblíbenější strýc.
| 
