Zvonící, jak kouzlem omámená,

na noční střechy poem nedohraje,

sicilsky zlatá tichá hvězdná pěna

troskotá v nebesích, smutně k zemi taje.

Nad klasy obilí mráček se snes,

aby jak vějíř paví

vtiskl se do tvé krásy, slávy

a noc aby padla na svá kolena,

když blízko jsi, blízko, a přece tak vzdálená.

Kapradí větrem do sebe se vpletlo

jako dvě dlaně, když svírají se z tísně

pro povzdech blednoucí tvé písně

pro nádech statečný, poslední.

Pár vteřin podobná prvé i tisící,

kapička vosku plačící na svíci,

ale jen jediná ty mezi nimi

šeptáš verše.