Učitel francouzštiny zatočil mým světem.

Když jsem vešla do učebny, stál opřen o kraj psacího stolu. Kolem do půlkruhu na židlích s připevněnými sklápějícími deskami moji budoucí kolegové studenti.

Odlepil se od stolu, vyšel mi s úsměvem, s tím úsměvěm, v ústrety.

Existuje to. A já to právě teď prožívám. Existuje to! Láska na první pohled.

Víc než pouhý stisk dvou dlaní, energie zřetelně cítěná, energie, která spojuje. Na chvíli jsem přestala dýchat. Cítil stejné, určitě ano.

Tou chvílí skončilo všechno, čím jsem do té doby žila. Začala jsem žít pro své lekce fnacouzštiny. Nezklamat svého učitele, okouzlit ho. Vždycky o jednu lekci dopředu, vyhledala jsem si v naučných slovnících všechno o tématu, o kterém bude řeč. Dokonale připravena, nemohla jsem, než excelovat.

Pečovala jsem se stejným maximalismem i o své tělo. O jeho každičký kousíček.

Vzkvétala jsem štěstím, úspěchem, láskou, vytržena z nudy všednosti do smysluplného žití s jasným cílem.

Odezva byla dokonalá. Naše symbióza se prohlubovala a v hodinách jsme vedli otevřené i skryté dialogy. Moje rychlé reakce nedávaly šanci žádnému z mých kolegů, až mě můj učitel musel něžně upozornil, že je třeba nechat prostor i druhým. Druhé já ale nevnímala.

Časem naše skupinka pokračovala konverzací v nedaleké kavárničce. Její útulnost dodávala našim setkáním nádech večerní romantiky.

Já a můj učitel jsme už neskrývali vzájemné sympatie. Něžně ke mně mluvil, něžně se mě dotýkal. Z jeho pohledů mohla jsem číst neskrývaný obdiv. Prožívala jsem skutečné štěstí. Týden za týdnem jsme se stále víc a více sbližovali.

"Podobnou ženu jsem nepotkal."

Naše vzájemné lichocení, když jsme nad sklenkami vína zůstali jen sami dva nebralo konce.

A pak, při jednom z poslednich posezení v kavárně přišlo to, na co jsem už dlouho roztouženě čekala. Pozval mě k sobě domů. Na večeři.

Jela jsem vstříc své lásce, svému štěstí, večerní proteplenou tramvají pohádkově zasněženým městem. Osvícený hrad umocňoval magičnost večera, snu, který jsem skutečně žila.

V oparu drahého parfému, s chvějivým pocitem očekávaného, stoupala jsem po schodech secesního domu, vstříc své touze.

Stiskla jsem mosazný zvonek, rozechvělá.

Stál tam ve dveřích, krásný jak bůh. Rozzářené oči, dojatý pohled. Zářil. Ztratila jsem se v té záři, když mě objal a políbil na obě tváře.

A pak se za ním vynořil mužný stín. Růžolící obézní muž v bílé krajkové zástěře. I on zářil.

"Konečně tě poznávám. U nás doma se o ničem jiném, než o tobě nemluví..."

Můj učitel, moje nádherná láska, vztáhl ruku a s největší něhou, ve které bylo řečeno všechno, dotkl se naducané zrůžovělé mužské tváře. Ve stejné chvíli ho mohutná paže muže objala kolem ramen.

Nejspíš ta večeře byla vynikající. Nejspíš to byl krásný večer. Bordeaux, co jsem přinesla, pila jsem jak o život, smála se příliš hlasitě a mluvila a mluvila.

Seděli naproti mně, na pohodlné růžové lenošce. Bavili se, smáli se, objímali se, drželi se za ruce. A dolívali mi víno.

"Vidíš, říkal jsem ti, že je skvělá!"

Snad to bylo tím vínem, ale i při zpáteční cestě tramvají na mě osvětlený hrad působil stejně magicky. Vůbec nic nebylo všední. Potichoučku, docela potichoučku jsem se zasmála. Slzy mi přitom stékaly po tvářích a já se bála, že až vyjdu ven z proteplené tramvaje, že zamrznou.