|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Dneska je krásně! Pomyslel si, když se jeho kroky stočily do parku – ani sem původně nechtěl, ale když už je konečně zase chvíli sluníčko a přestal foukat ten vítr, ospravedlňoval si dopředu tu neuváženou ztrátu času … Posadil se na lavičku, nastavil posledním paprskům letošního podzimu svůj obličej a zamhouřil oči. S úsměvem na rtech poslouchal odhadované dění kolem – ptáky, občas projíždějícího cyklistu nebo maminku s kočárkem a hádající se děti na pískovišti … Nakonec trvalo dost dlouho, než se sluníčko schovalo za stromy a už lezavá zima ho vyhnala z lavičky. Cestou se pustil podél cesty do závějí spadaného barevného listí – tenhle pocit a nenapodobitelné šustění vždy tolik miloval a tolikrát zaplatil omluvami, když ho správce nachytal jak rozhazuje kopičky.
Odemkl prázdný šedý byt a padl na něj podivný smutek … už je to tak dávno, co opustil svou ženu … tak dávno, co si poprvé řekl, že to napraví, urovná.
„Musím dopsat ten dopis …,“ je to slabost, ale copak se jí dokáže jen tak podívat do očí! Ne, musí to nějak vyřešit, řekl si asi po sté, odhodlaně si sedl ke stolu a vyndal úhledný balíček zmačkaných dopisů. Začal se jimi prodírat – byly to dopisy, které už jí napsal, ale které se mu nezdály dost dobré, dost výstižné, dost pokorné nebo naopak příliš plačtivé a prosící … musí napsat takový, aby pochopila o co tu jde. Chce přiznat svou chybu, ale ta je i na její straně, takže to musí napsat i tak, aby si nemyslela, že žadoní. Jak ale říci ženě, že se vám bez ní těžce dýchá, když jste ty dveře zabouchli vy? Opřel se do židle a zadíval se ven, kde už byla skoro tma … Vzpomínáš? Měla dlouhé vlasy, které jí nechtěly držet v účesu a pořád padaly do obličeje, tolik se zlobila a on jí zadržoval ruku, aby si je tak nechala, miloval ty neposlušné prameny.
Zvedl se od stolu, na kterém ležel prázdný papír a zadíval se na něj … „dnes ne, dnes to nejde, ale zítra se na to vrhnu hned ráno, … ano, zítra!“
. . .
„Kdo by to byl řekl, že další podzim přijde tak brzy …!“ řekl si, když se zase brodil po kotníky v listí. Vysoko vyhazoval botou nabrané šustící listí … dnes, až přijde domů, dopíše ten dopis – nesmí zapomenout navrhnout, aby se sešli tady – udělají bitvu, pak se navzájem zahrabou do suchého listí a nakonec si budou až do rána vybírat listí z vlasů, jako tenkrát …
Doma zasedl odhodlaně k dopisu a opět pozoroval, jak se mu chvěje ruka … nemůže, prostě to nejde … bylo mu do pláče … nechá to na zítra …?!
Ani další dny ale nedokázal vystihnout slovy to, co cítil … nedá se nic dělat, musí udělat to, co už mu tolikrát radili, a co se vždy zdálo tolik troufalé. Koupí lístek na vlak a pojede za ní. Až bude stát před ním, určitě mu sama má co říci, bude to jiné, ulehčí mu to … jistě. Zítra … už zítra …
. . .
Na perónu s lístkem stál mnohokrát. Několikrát už i seděl ve vlaku, ale až dnes dovolil, aby se s ním vlak rozjel. Byl nervózní jako malý kluk, ale moc se těšil. Ještě zkontroloval, že má v kapse její oblíbenou oříškovou čokoládu – možná trochu trapný, ale co, vždycky jí potěšila nejvíc.
Cestou přes půl republiky ještě přemýšlel: Kdyby ho vyhodila, dobře mu tak, zpackal to on a teď je konečně schopný a ochotný postavit se tomu … po dlouhé době byl na sebe pyšný!
Malé nádraží v podhůří poznával jen těžko, tolik se toho změnilo, nová fasáda i slečna výpravčí. Vydal se známou cestou a v kopci zastavil u jednoho z domů. Bušilo mu srdce, třásly se mu nohy, ale statečně ho nesly dál ke zvonkům … její jméno tu nebylo!! Celý svět se zhroutil! Je to ta ulice! Je to přece ten dům! Jsou to ta okna! Ale kam se poděly ty oči, vlasy, vůně?! Zoufale obíhal ostatní domy, přesto, že to bylo marné, bydlela přece tady! Nakonec se vrátil tam, odkud vyšel a zkusil zazvonit na jeden zvonek, náhodně, prostě jen proto, aby mohl vyřešit tuhle kapitolu svého života, nemohl to vzdát, když je tak daleko … konečně tak daleko!
Nepříjemná žena – možná ani ne tak nepříjemná, jako spíš jiná než ta, kterou hledal, prý tu nikdo takový není! Pche! Zkusí se zeptat někoho jiného … zrovna se z domu vykolíbala nějaká babička s nákupní taškou na kolečkách … „co prosím?“ jistě, odstěhovala se … dávno … hmm … „ A nevíte, kde bych ji našel?“ …
Znovu vlak a cesta dalších třicet kilometrů! V hlavě mu hučelo, nesmí to vzdát …
Velký šedý dům, schody, spousta lidí, které moc nevnímá, slova, slova, slova … další cesta do kopce, jinam, za ní …
„Tak jsem tě konečně našel!“ zajíkal se slzami a to si říkal, jak bude statečnej … „celých třicet let jsem si přál, abych tě mohl obejmout … ,“ stál tu, plakal a muselo to ven, konečně! „ … všechno jsem to zkazil, … jsem ješitnej, takovej jakej jsi řekla, než jsem odešel …,“ poklekl, nebo možná se spíš sesunul, před kámen s jejím jménem a položil tam oříškovou čokoládu, která začne za chviličku tát ve slunci … to už ale trochu osuší slzy a uklidní dech. Pak se nesmířený, najednou tolik zestárlý muž, vydá suchým listím k brance …
|
|
|
