čekám v nevybouřeném čase

v jeho půlnočním tikotu

v jeho bezprostorové spirále

mezi těmito zdmi – událostmi

a mlčením

dálnice mizící v nekonečnu představ odkrývá fantastično

…přejít tak všechny ty hory

projít se v oblacích na hrobech skutečnosti…

nebe je poseto hvězdami a nad Nevadskou pouští se vznáší má navatronální mysl

…je vlastně tímto pocitem i materií zároveň

neboť v příšeří veškerého mentálna rodí se naše světy

zrcadla těchto nadýchaných luceren stvoříš jen jednou

při průlomu sfér kdy odvedou tě andělé

přejít tak všechny ty hory

stát se vibrací atomů – ničím

Tam někde uvnitř dal jsem vzniknout polární záři, mrazivé kráse průzračných dálav, jež hladí mě i teď, když bosý kráčím sám spící silnicí…

tvůj šepot se už nikdy nevrátí

odtajnění slov je mizivé

a přesto tato nepravděpodobnost rodí touhu

vždyť nebe poseté hvězdami je tak krásné

ten úžas zastavuje svět

já vím že se tam můžem dostat

spolu ty zámky můžem otevřít

modrá polární záře objímá touhu – nejtajnější základnu našich snů

mít tebe

slova jež nic neříkají

více milují

pro svá tajemství