Na okna dopadá
podzimní déšť,
nebe má barvu
olověnou,
ruka se svírá v pěst,
po tváři horké slzy
kanou.
Ztichl už i ptáků
zpěv,
v duši
osamělost,smutek a stesk,
tvář tvá těžko skrývá
hněv,
takový lidský úděl
jest.
Smutek život doprovází,
a nepomáhá nic,
pak ale řekneš si:
,,Co ti schází?"
Vždyť život je mnohem
víc!
Skrz závoj mraků
sluneční svit,
vzduchem zněl ptáku
zpěv,
ve váze žlutý růže
květ,
přece jen stojí za to
žít.
Na tváři široký úsměv
září,
v ruce srdce z
perníku,
nebe skvělo se modří,
rosa leskla se v
trávníku.
|