Až se vrátí dva sběrači plodů akácie, budou mít na
místě očí dva košíky třešní. Ten první kýchne mocně a vyjde mu z nosu strom,
a ten druhý říhne mocně a stvoří na stromě listí a plody. Usednou ti dva
s námi a pohostíme je, jak náleží. A první praví: „když jsme odešli sbírat
plody akácie, rozloučili jsme se s manželkami podle obyčeje, šli jsme
vyschlým korytem potoka jako tepnou mumie a dlouho jsme putovali po slunci aniž
jsme viděli nějaké (akácie). Když večer se přiblížil, až jsme nedohlédli konce
svých stínů, pravil jsem ke svému druhovi: „dnes již jistě nenalezneme žádných
(akácií) a potmě bychom je mohli minout, není nám tedy třeba ničeho, než vzít
nocleh pod střechou Nejvyššího.“ I podivil se tomu můj přítel převelice, ale
neřekl nic k tomu. Pak jsme rozložili své polštáře z trávy, pojedli,
co jsme s sebou měli a jen v tichu sledovali hvězdné sféry. Tak jsme
i usnuli a spali až do druhé třetiny noci. Tu nás probudil děsuplný řev a
dostali jsme z toho strach, třesouce se dílem také chladem noci. Nevěděli jsme, co
počít a volali jsme Boha – on mocný je a spravedlivý – aby naše životy vzal pod
svou ochranu. A tu přišel lev a sežral nás oba, aniž nás prve usmrtil.“ I
pravil druhý ze sběračů: „vždycky se víc mluví, než se nasbírá plodů akácie.“
Vstali návštěvníci, sypali své třešně do prachu a když se byli rozloučili, jak
jim káže obyčej, odešli. A s nimi jako na vodítku odcupital den sluncem
napřed, až bylo jen tma. A ten den vstane z mrtvých, až se vrátí ti dva
sběrači plodů akácie.
|