ohraničené touhy

tak nějak do dvou

padají odrolená přání

květy co se sklání

vzdávají úctu padlým

přezrálá chvíle

přesypaná v dlaních

snad tisíckrát

neCHCI za tebou chodit...

nesmím tě číst

NEmohu

prostřená hostina

na prázdných talířích

vypadá tak nějak nehostině

pro pár slov

se zapomínám

v modrých perutích nebe

objímáme

odpočíváme

milujeme druhé

to abychom k ránu mohli znovu zemřít...