My můry tam uvnitř žárovek

my do rána snězené stíny

teď ve světle skrz kůži bankovek

je vidět vodotisk špíny.

Ptala ses kolikátého je

a byl to světa den první

jak stromy snili jsme ve stoje

listy tvé šeptaly neupadni.

A vesmír jak jepice byl po jeden den

vysypala jsi k mým nohám tu síť

v ní pěna par a jeden bělavý třmen

do jehly navlékl večer pak nit.

Tančila jsi noci jak posedlá deštěm

obutá do střevíců z holubích hejn

čas vtékal do moře zkřivený směšně

zněl z mlhy ženy hlas, ach mark twain.