|
| |
 |
Nejcennější věc na světě je matřeská láska
Autor: Geraldine (Občasný) - publikováno 28.7.2000 (23:22:08), v časopise 31.7.2000
|
|  |
Martina bydlela sama v paneláku.
Prvotřídní byt v Praze, vybaven, vše bez problémů.
Dostala ho od otce za to, že odmaturovala na samé výborné a dostala se na výtvarnou akademii.
Kreslení ji zajímalo už od dětství.
První paletu, štětec, různé tužky a pastelky dostala ve dvou letech a pak se to s ní táhlo už dlouho.
Ve 14ti letech dokonce vyhrála nějakou soutěž.Uměla tak nádherně kreslit a všichni říkali, že by měla jít na střední školu, kde se učilo kreslení a vše okolo toho.
Jenže nejdřív musela udělat maturitu.
Studovala na soukromém jazykovém gymnáziu, kde bylo dosti vysoké školné a otec prostě chtěl, aby tam dostudovala.
A tak až do svých 19ti let nechodila na speciální školu, kde by se vyučovalo jen kreslení.
Ke kreslení a malování se uchylovala vždy když měla volný čas.Dokázalo jí to uklidnit a bylo to účinnější než všelijaké relaxace.
Když se něco stalo, co jí rozesmutnilo, šla si jen tak kreslit sama pro sebe a bylo jí lépe.
Nejčastěji si však takhle kreslila když jí bylo deset let.
Matka z jejich rodiny utekla a nechala Martinu na krku otci.
„Tatí, kam odešla maminka?“ Ptala se malá Martina otce, ale ten jen těžko mohl dceři vysvětlit, že matka s nimi již dál nechce žít.
„Maminka odešla, ale snad se brzy vrátí.“ Tohle říkal Martině každý den, ráno i večer.
Bylo to těžké pro oba – otec který byl podnikatel měl o starost více a Martina ztratila někoho blízkého.
Teď se o ní staraly jen dvě vychovatelky Marta a Kristýna.
Od nich Martina leccos zaslechla o její matce, že si někde v Americe užívá se svým milencem a rodinu viditelně kašle.
Ale Martina si pamatovala matku jako hodnou, milou a krásnou paní, která milovala svého manžela natolik, že by nedokázala utéct od něj, ani od své dcery.
To, že Martinina matka posílala každý týden Martině pohledy a dopisy s tím, aby se Martina nastěhovala k ní, to Martina vědět nesměla.
Dárky, které se jí měly dostat k Vánocům, svátku nebo narozeninám, ty také nikdy neviděla.
A čím byla starší, tím víc věcí si začala uvědomovat.
„Tati, já už nemám maminku ráda.“ Přišla jednou Martina k otci, to už jí bylo 14 let.
„Ale Martino, tohle neříkej.Maminka tě má jistě velmi ráda.“ Otec byl jako vždy zaneprázdněn novinami, kde se psalo o různých burzách a o poklesu financí.A ani teď se mu nechtělo odkládat noviny.
„Kdyby mě měla ráda, určitě by mi napsala.Nebo alespoň něco poslala.Jenže takhle se už za celé ty 4 roky neozvala a já ani už nevím jak vypadá, co dělá, jaká je….“ Martina byla zoufalá, ale otec to nebral na vědomí.
„Promluvíme si o tom, až budeš trochu starší, ano?“
Tohle jí říkal pokaždé.
Martina si po těchto rozhovorech šla kreslit.Představovala si, jak její maminka asi vypadá a kreslila její portréty, kreslila obrázky, kde byli vždy tři lidé.-Máma, táta a Martina.
Kreslila společné výlety do přírody, do měst, nebo k moři.Aby navodila tu správnou atmosféru, pouštěla si k tomu smutné písničky.
A všechno šlo takhle dál dokola.
Každou neděli večer chodila Martina za otcem, každou neděli večer dostávala stejnou odpověď na otázky, týkající se její maminky. ‚Jsi ještě moc malá, počkej až vyrosteš.‘
Tímto se z Martiny, která dřív byla milá a veselá, stávala sentimentální slečna.
Změn na jejím chování si všiml i otec, ale nepřikládal tomu váhu.Obě vychovatelky, Marta i Kristýna už se o Martinu nestaraly, ale moc dobře věděly, že to je tím, že Martina je v pubertě.
To ostatně také tvrdily otci Martiny, ale neřekly mu ještě jednu věc – Martině schází matka.
Mladé dívky vidí v matce svůj vzor, svou nejlepší kamarádku.Někoho, komu se mohou vypovídat.
A to Martina nemá, o to jí otec ochuzuje.
„Kdyby si našel nějakou paní, možná by Martině pomohl.“ Uvažovala jednou Marta.
„Co si to tady povídáte?“ Prošla okolo nich Martina.Její hlas byl lhostejný, asi jako kdyby říkala : „Ten koberec tu leží už mnoho let.“
Ve škole se mezi holkami občas mluvilo o situaci, v níž se právě Martina nachází.
„Martino, co bys dělala, kdyby se najednou před školou objevilo auto, zastavilo tě a v něm byla tvoje máma a chtěla by, aby ses k ní nastěhovala?“ Zeptaly se jí už párkrát holky.
„No co bych dělala.Poslala bych jí někam.Když mě nechtěla tolik let, tak proč bych s ní měla zrovna teď být?“
Tohle říkala Martina vždy a holky si tak domyslely, že je Marta pěkně zatvrzelá oproti matce.
Však taky měla proč, když se několik let neozvala….
Nikdy víc se Martina o svou matku nestarala.
‚Když nemá ráda ona mě, nebudu mít ráda ani já jí.‘
Tímhle heslem se Martina řídila a s tímhle heslem vyrostla.
Jenže za celou tu dobu jí chyběla láska.Ani jeden kluk jí nedokázal vynahradit to, co Martině chybělo.
I když je měla sebevíc ráda, nemohla s nimi být, protože nebyla zvyklá přijímat lásku a nemohla se to naučit.
Kolik Martina dokázala nakreslit věcí, ale vždy jí tam chybělo teplo.I když se snažila sebevíc, na jejím projevu bylo poznat, že jí něco moc chybí.
Z Martiny se stala taková samotářka.
Do společnosti moc nechodila, s lidmi se moc nebavila a spíš jí zajímalo kreslení.
To, že odmaturovala brala jako samozřejmost.Nikdy neměla problémy s učením.
To, že se dostala na akademii výtvarných umění, to jí moc potěšilo.
Ale nešla to slavit, jak jí všichni navrhovali.
Oslavila to svým způsobem, jakým slavila mnoho věcí.-Zavřela se do svojí pracovny a kreslila, dokud jí ruka neklesla únavou.
Tu noc, co už Martina věděla, že se dostala na školu po které toužila již odmalička, tu noc Martina probrečela víc než kdy jindy.Tenkrát jí nejvíc chyběla matka a její láska.
„No vidíš, jak jsi šikovná.“ Otec pohladil dceru po hlavě a víc se o její úspěch ve škole nezajímal.To matka, matka by to s ní jistě šla oslavit.A určitě by slavily až do rána.-Vždyť dostat se na tuhle školu….Tak mnoho práce jí to dalo….
„Ty se máš.“ Kamarádky z akademie jí vždy záviděly. „Máš bohatýho tátu, máš úplně super byt v Praze.Můžeš mít kolik kluků chceš, kreslení a malování ti také jde.Takovejhle život.
Hned bych si to s tebou vyměnila.“ Říkávaly jí a divily se, když jim odpovídala slovy ‚Není o co stát.‘ Nikdy víc jim to nevysvětlovala a radši rychle přešla ke svým štětcům.
Co by za to dala, kdyby byla třeba chudá jako kostelní myš, ale kdyby měla oba rodiče, co by jí milovali a co by se o ní starali…..
Jednoho dne, Martina už byla na akademii druhým rokem, měli jako velkou práci udělat ‚body art‘, podle její vlastní fantazie.
Martina byla rozhodnuta již od začátku – udělá něco krásného, veselého.
Zrovna si připravovala doma, ve svém bytě seznam věcí, co bude potřebovat.
Pak jí ale zazvonil telefon.
Volal otec.To co jí řekl, pro ní bylo tak těžké, že si v jednu chvíli myslela, že zemře.
„Martino musíš být silná.Tvoje matka zemřela.Byla moc nemocná.“ Po dlouhé době slyšela otce.Ale ne tak, jak ho slyšet chtěla.
Řekl jí, ať si přijede domů pro nějaké věci, co po její matce zůstaly.
Martina byla zdrcená, ale domů přeci jenom přijela.
Otec jí dal ohromnou krabici se slovy : „Bylas moc malá na to, abys to pochopila.Promiň že jsem ti to udělal.Neměl jsem, ale nedokázal jsem ti to dát.“
V Praze, v bytě, Martina zjistila, že v krabici jsou dopisy a dárky, co jí matka posílala, když Martina byla ještě malá holka.
Celé hodiny si je pročítala, se slzami v očích si prohlížela dárky, co jí matka posílala.
-Oblečení, hračky….
„Panebože.A já si myslela, že mě maminka nemá ráda.“ Plakala Martina, když si pročítala dopisy od její matky.
Bylo tam přesně vysvětleno, co se tehdy stalo, že Martinina matka odjela starat se o její matku, která byla velmi nemocná a otec Martiny odmítl jet s ní.Pak ale náhle Martinina babička zemřela a Martinina matka se již nedokázala vrátit domů.
Byla zdrcená, několik měsíců nevyšla z domu, ale nakonec se sebrala.
Domů už se vrátit nechtěla a její manžel s milovanou dcerou za ní jet nechtěl.
Jakoby jí všechnu tu lásku od maminky, co jí za celou tu dobu tak chyběla, jakoby jí ty dopisy vynahradily.
Ve všech dopisech, co Martině matka psala, byly poznatky ze života, co zažila její matka, když ještě byla na živu.Martině se vždy nejvíc líbila ta s parkem….
Teď už Martina nestrádala.
Nyní už bylo Martině všechno jasné.
Podle posledních informací, co měla se také rozhodla pro podobu její velké práce.
Nechtěla žádnou vyzáblou modelku, hledala těhotnou ženu.
Na plánech co a jak bude dělat pracovala velmi dlouho.
Pořád měnila barvy a podoby různých věcí, ale výsledek stál za to.
Žena, kterou našla byla ochotna být svléknutá a mít pomalované tělo i před lidmi.
Martina to všechno vyřešila nádherně.
Její ‚modelku‘ nabarvila bílou barvou.Někam mezi prsa a klíční kosti nakreslila dvě nádherné oči.-Modré, jako měla její maminka na fotkách co Martině posílala.
Ty oči plakaly černé slzy.
Prsa modelky nalíčila jako nos, po kterém ty obrovské černé slzy stékaly.
Na břicho nakreslila pusu.A ta, ačkoli oči plakaly, ta pusa se usmívala.
Zezadu Martina udělala jakousi krajinu, kde byla černá tráva, černé hory a černé slunce, které právě zapadalo.
Smutná černá zář dopadala na údolí a tvořil se tam černý kříž.
Za maminku.
‚Hlavně nezapomeň dítě…
Život je jeden velký park s tisíci cestami.Než vyrosteš, mnoho jich projdeš, ale nikdy dříve než zasáhne tě rána osudu, nikdy dříve nepoznáš tu správnou.‘
|
|
|
