Žloutne světlo smutku psího v oknech

okraj listu svojí pravdou hoří  

samota kreslí čtverce ticha po zdech

sen podzimu mé tělo právě tvoří.

Neviditelný je venku večer

usíná plamen mojí svíce jako dech

mezi prsty času, černá voda teče

dítě věčné ryby pláče na zádech.

Celý svět je cestou, jí ke mně jsi šla  

a hořkého zvenku přineslas mi na rtech

říkáš mi své jméno, prý krásná jsi tma

oči tvé však prozradily, že jsi ženy vzdech.

Jak tráva ležíme se stébly přes sebe,

na stropě hledáme vlas spadlý do nebe.