...

tělo pokryto modřinami ze včerejší tmy

i když by měla blednout

i když je včerejší

jsou stále stejně tmavé

...

hemžili se na promoklých chodnících pod deštníky,

měli červené, oranžové a žluté hlasy

má rána jsou jiná než jejich, jsou ohlodaná úzkostí,

vstávám z vlastních obrysů, jen tak přečkám den.

ale někdy obrysy jsou těžký zimník a nejdou svléknout.

...

roztáhnu deštník a vyrazím, mám strach, mám strach jít bez něj.

oblaka přimhouřila oči a vzduch se chvěje nejistotou – co bude dál? jen kroky lidí po promočených chodnících jsou stále stejně monotónní,

nedívají se vzhůru ani níže, proklouzávám poryvy žluto-červených hlasů,

za každým domem choulí se vzpomínka, každá

budova dívá se na mě tvýma očima, ve kterých jsem vždy byla tak malá. /už se jich nezbavím./

když se zaposlouchám do hlasů blízkých, jsou všechny stejně barevné, znají víc než tmu, dýchám je, chci je vstřebat a

cítit stejně

probouzet se každý den na jiném místě, pokaždé s jinou tváří

a tělem vedle sebe a nechtít víc.

ale místo vedle mě je prázdné a obloha má zalehlé uši,

od hlavy k patě jako slepá mapa

vlní se prostorem a neukáže, kde jsme a kudy jít.

sami chceme zakreslovat do mapy, ale ta moje zná jen začátky a konce,

od té doby co jsem tě poznala věřím na tmu v sobě

v rána, která nikdy nebudou jako jejich