Příběh

To máš tak…

    usedneš a složíš svoji zbraň

a nedáš ji za kavalec…

schováš ji za trám na půdě

   pak…

uteče nějaký ten čas…

tvůj příběh zapadá prachem,

a už nevzpomeneš, když bude třeba…

   … nebo ano?

Ve stopách křivých přísežním

valí se národy válečníků,

bez citu, beze cti, včera, v loni,

nechali tu stopu drbodonní.

Děvčátko kvítkem rozrazilu

úsměvem radost chtěla jim dát

na zvednutí ruky nemají sílu

a večer…

   … zas vidíš je ustupovat.

Prach na návsi zvířen zpod kopyt koní,

smrt jásá a vzývá dav v nadšený rej,

jsi stár a tak víš, jak život voní,

vzpomeneš na pušku, co říká:

                        ,,Neumírej!“

Jak dobytek rozeštvou hejna mdlých vran

a anděl chránící, zpívá své, ,,Aloha!“

nepřítel nepatří na práh tvých bran

tak se jim postavíš? Jsi sám. A no a?

Pot z čela otřeš,

                   stoupneš na pěšinku

tvář o pažbu opřeš

                   zamíříš těšínku

prstem lehce se dotkneš

                   lučíku a pak spouště…

Promluvíš do svého

                  života pouště …

       a prvním svým výstřelem

                  staneš se opět příběhem…