***

Budíček před šestou, jako každý den. Řev a nadávky patřily k dennímu koloritu.  Postupně si na ně zvykli a otupěli. Člověk zvykne na všechno. I na peklo v Edenu.

„Tak nečumět a vstávat, bando líná,“ rozléhalo se halou. „Máte co splácet, takže si umejte ty svý ohavný držky, ustelte postele a za patnáct minut nástup na snídani. Kdo bude mít špinavej krk, ospalky v očích nebo zmačkaný prostěradlo, nežere! Jasný?!“

V odpověď se ozval jen hukot nezřetelných slov.

„Nějak jsem neslyšel!“

„Jasný!“

„Tak to má být,“ pochvaloval si hlas v reproduktorech. „A nezapomeňte – v sedm nula nula čeká autobus a odveze vás do práce.  Pro nováčky. Autobus číslo jedna jede do šroubkárny. Autobus číslo dvě je textilka a trojka jsou skleníky.  Takže si pamatujte, kam lezete. Na pozdější protesty se odpovídá nezájmem.“

Nick se postavil k umyvadlu a umyl se do půl těla. Studená voda mu už dávno nevadila. Doma jinou nepoužívali.  Pak sáhl po kartáčku na zuby a v rychlosti si projel pusu.

„Za ten včerejšek se omlouvám, ale mluvit se mnou nemusíš,“ ozval se Tim, když vystřídal Nicholase u umyvadla.  Nick si stlal postel a nevšímal si ho. Pak vytáhl z police čisté triko a pracovní košili.  Přesně za patnáct minut stál připraven u dveří. Dozorce Smith je obcházel a namátkově kontroloval.

„Tys zase dělal kraviny co, Lewinski?“ uculil se, když došel k nim.

„Ano, pane.“

„Kdy už konečně dostaneš rozum?  Nebo se ti na samotce líbí? Ukaž ruce!“

Poslušně natáhl ruce před sebe. „Nelíbí.“

Smith si dal na prohlídce záležet.  Pak kývl a zadíval se Nickovi do očí. „Pak musíš bejt blbej.“

„Ano, pane.“

Na Tima se Smith jen zběžně podíval a odešel dál.

Snídaně probíhala potichu. Nikdo moc nemluvil. Většina u jídla ještě pospávala a zbytek se snažil ty druhé nerušit.  V tomhle čase panovalo nepsané příměří. Nick automaticky zamířil ke stolu svých přátel. Raymond se na něj usmál a poplácal ho ruce.

„Rád tě vidím, Nicky. Jaká byla noc?“

„Ani nevím, celou jsem jí prospal,“ zívl a ulomil si kus chleba.

Sam zabublal do čaje a Kris ho přátelsky praštil do zad. „Aby ti nezaskočilo,“ varoval ho.

„Bez obav.“

Chvíli bylo slyšet jen srkání, cinkání lžiček a přežvykování. Nick cítil, jak je unavený. Dokázal by prospat týden v kuse, kdyby ho nechali.  Znovu zívl a podepřel si hlavu dlaní. Raymond na něj pokukoval, ale mlčel.

„Klídek, Rayi,“ odpověděl na nevyřčenou otázku. „Já jsem v poho a ten týpek taky nemá žádnou modřinu navíc.“

Všem se viditelně ulevilo.

„Nechceš nám říct, co se vlastně stalo?“

„Tos uhodl.  Nechci.“

„Když jsme odcházeli, byli jste přece v klidu.  A pak se ti nějak splašila ruka, nebo co…“

Nick si strčil do pusy zbytek chleba. „Nech to plavat, Rayi.“

Rozhlédl se. Timothy seděl v zadní části jídelny skoro sám. Soustředěně žvýkal chléb a na nikoho se nedíval.

„Kam sis napsal práci na tenhle měsíc, Nicky?“

Obrátil se a Kris se okamžitě zatvářil jako neviňátko. „Dobrý, dobrý. Já vím.  Jen jsem chtěl trochu uvolnit atmosféru.“

Sam se znovu rozchechtal. „Ono je to stejně fuk, kluci, kam půjdeme. Všechny to stojí za velký kulový. Ve šroubkárně jsem si ke konci měsíce myslel, že přijdu o oči, tak jsem si napsal textilku…“

„Humus.  Čuchat ty smrady,“ zavrtěl hlavou Ray. „Ten vůl nám ani nedovolil otevřít okno. Možná že ty skleníky budou lepší.“

„Tak na to zapomeň. Tam jsem už byl…za pár dní necítíš páteř a ruce.“

Nick nechával kluky mluvit.  Sám prošel vším a věděl, že nikde se flákat nebudou.  Nakonec – práce byla součástí trestu, takže nemohla být příjemná.

Za pět minut sedm už stáli venku před branou. Ruce spoutané a v kovovém pásku kolem kotníku GPS čip, aby je náhodou nenapadlo utéct z toho pohostinného zařízení, kterému na přechodnou dobu měli říkat domov. Nick s potěšením zaznamenal, že Timovi se pouta vůbec nelíbí.  

Autobusy přijely na čas. Skupina mladých lidí se postupně rozcházela, za dozoru bachařů, ke svým vozům a tichý hovor na chvíli umlkl. Nick se zařadil do skupiny mířící k trojce.

Autobus tiše předl a polykal jednoho po druhém jako nenasytná obluda, která je po nějaké půl hodině opět vyvrhne.

„Lewinski,“ ozval se známý hlas, „spletl sis autobus.“

„Polib mi, Denisi,“ protáhl líně.

„Kdykoliv a kdekoliv,“ odpověděl Brown doprovázen řehotem svých přátel. „Víš, že mám pro tebe slabost.“

Nick mu ukázal vystrčený prostředník a otočil se.  Ještě si stačil všimnout, že Timovi, který právě nastupoval do autobusu, přelétl přes rty pobavený úsměv. Zmizel však v momentě, kdy ho Brown pleskl po zadku.

„Tak pospěš, prdelko,“ zaslechl Denise. „Na tebe se dnes zvlášť těším.“

Pak se ozvalo heknutí a Brown vyvalil oči. Nick se obrátil zpátky, ale uviděl jen, jak Timothy mizí v autobuse a Denis tiše dáví.

„Co se tu stalo?“ zahřměl Smith.

Nikdo neodpovídal. Oči všech se upíraly k Brownovi, který se snažil vypadat důstojně. Moc mu to nešlo.

„Ptám se, co se tu stalo?“

„Nic, pane,“ odpověděl konečně Brown, „jen jsem nešikovně našlápl a praštil se.“

Smith si ho znechuceně změřil a mávl rukou. „Nastupujte. Jak dlouho si myslíte, že tu kvůli vám budu tvrdnout?“

Během chvíle vyrazily autobusy na cestu.

„Co to tam bylo?“ zeptal se Ray. „Tys něco viděl?“

Nick jen zavrtěl hlavou. Netušil. Ale zdálo se, že Timothy nekecal.  Dokázal si poradit i bez pomoci druhých.

Sam se naklonil k jejich sedačkám a uculoval se. „Myslím, že nějakou chvíli si Denis nepíchne.“

„Má je na hniličku,“ přizvukoval Kris a všichni se smáli. „Nicky viděls, jak ho solidně nabral?“

„Akorát jsem koukal jinam.“

„To bylo boží. Ani se neotočil, jen tak pohnul nohou a Denis měl prvotřídní křapky.“ Kris se znovu rozesmál. „Musím toho bažanta požádat, aby mě ten trik naučil.“

Ještě chvíli se bavili, smáli a ignorovali nespokojené mručení z okolních sedadel.  Pak už přišel čas vystupovat.

Práce ve skleníkách byla z toho mizerného výběru asi nejlepší. Čerstvý vzduch a denní světlo nebyly jediným pozitivem oproti textilce a šroubkárně. Tady se smělo i mluvit. Sice potichu, ale smělo. Pro mladé muže to byla příležitost se na chvíli zase stát lidmi.  Vězeňský park o víkendech byl fajn, ale byla tam hlava na hlavě a šmíráci. Do skleníků jezdilo sotva dvacet kluků.

Ostraha doprovodila své svěřence na místo, kde už čekal správce, aby jim rozdělil práci. Část šla vytrhávat plevel, část sázet nové rostliny.

Nick si vzal bedýnku a odešel na své místo. Práce mu nevadila, naopak. Mohl přemýšlet, toulat se svým světem a být svobodný. Tady byl znovu klukem o tři roky mladším, bez krve na rukách, s čistým svědomím a sebevědomím, které sahalo téměř do nebe. Tady byl Nick Nickem. Kolikrát když nemohl v noci usnout, modlil se za zázrak. Přál si vrátit čas. Přál si vědět a chápat. Možná by tomu nafoukanýmu týpkovi rozbil hubu, ale jen to… nic víc. Nemusel by se teď v duchu dívat na mámin uslzený obličej a na zděšený výraz Tamy, když soudce četl rozsudek.

Zamračil se. Slunce vystoupilo o kus výš a začalo se opírat do skel. Z tepla se stávalo dusné horko. Nicholas sundal košili a uvázal si ji kolem pasu. Dál stereotypně pěchoval malé rostlinky do důlků, přihrnoval hlínou a zaléval vlastním potem. Věděl, že to tak bude ještě dlouho a podvolil se. Práci ano. Lidem ne.

„Jste dnes nějak tichý, pane Lewinski,“ promluvil kousek od něj tichý hlas. Ani nemusel zvedat oči, aby věděl, kdo je to. Ale ze slušnosti to udělal.

„Dobré ráno, slečno.“

„Mary,“ doplnila ho.

„Slečno Mary,“ opakoval a do hlasu se mu vloudil tón rozmrzelosti. Tohle byla jedna z věcí, kterou nenáviděl. Papouškování. Kdyby se s tou prdelatou holkou sešel někde venku – o čemž pochyboval, byli by si rovní. Nemusel by se chovat jako poslušná ovce a nikdy by ho nedonutila říkat něco, co sám nechtěl.

Znovu se sklonil nad záhonem a pokračoval v práci. Cítil, že dnes by ho konverzace s ní stála velké úsilí. Jenže Mary byla rozhodnuta se nevzdat.

„Proč ta nemluvnost?“

„Nikdy moc nemluvím.“

Usmála se. „Minule jste byl docela výřečný. Pokud si vás s někým nepletu.“

„Proč musí za vším hledat, co tam není?“ prolétlo mu hlavou. Vždyť jí jen pochválil novou barvu vlasů, které mu strkala pod nos tak dlouho, až to z něj vymámila.

Přistoupila k němu. „Jste zpocený. Ukažte, teče vám to do očí. Vždyť to musí štípat…“

Ucukl. „Je horko.“

 „To je,“ ignorovala jeho aroganci, „ a bude ještě větší. V televizi říkali, že nás čeká horké a suché léto.“

„V televizi toho nakecají.“

Chvíli se na něj jen tak dívala.“ Donesu vám novou bedýnku. Koukám, že jste u konce.“

„Díky.“

Nesnažil se ji zdržovat. Aspoň bude chvíli klid. Ray u druhého záhonu zamrkal a zazubil se. Nick obrátil oči v sloup. Tahle němohra stačila. Oba si rozuměli. Ray jen pokrčil rameny, položil si ruku na srdce a udělal utrápený obličej. Nick na něj vyplázl jazyk a obrátil se k záhonu.

Mary se už vracela. Bylo nepochopitelné, že právě tuhle buchtu přidělili k nim do skleníku. Byl by tipoval, že jim dají chlapa, ale ne… schytali otravnou a užvaněnou ženskou. Přemýšlel, jestli nakonec znovu nepůjde do šroubkárny. Tam sice byla práce úplně na nic, ale ženský tam nebyly a nikdo neotravoval.

„Kdybyste chtěl pomoct, stačí říct,“ nabídla se.

„Ne, děkuju. Máte své práce víc než dost.“  Šklebícího se Raye si nevšímal.

„Proč vás vlastně zavřeli, pane Lewinski?“

Už chtěl něco neslušného odseknout, ale včas se zarazil. Místo toho se na Mary upřeně zahleděl.

„Zabití.“ 

Dál to nerozváděl. Doufal, že ji dostatečně odradí od dalších otázek, jenže místo strachu, který doufal, že uvidí, na něj hleděla málem obdivně.

„Ženský jsou divný,“ pomyslel si. „To mně kdyby někdo řekl, že zabil, tak bych …“ zarazil se, protože musel uznat, že dřív by na dotyčného koukal stejně jako Mary. Ale to bylo v minulém životě. Minulém století. Tisíciletí.  

Nechtěl o tom dál mluvit a zdálo se, že i Mary to došlo. Konečně zmlkla. Do konce směny už byl klid.

Z práce se vrátili jako poslední a okamžitě zamířili do sprch. Tohle byly momenty, které si Nick užíval. Miloval vodu. Její zvuk a pocit když mu hladila kůži teplými prsty pramínků. Skoro litoval, že odtéká, protože s sebou odnášela i část z něj.  Pocit intimního pohlazení.

Zavřel oči. Tentokrát nemyslel. Nechal se hýčkat vodou a v duchu děkoval za ty chvíle.

„Hele, Nicku, slyšels to? Denis musel na ošetřovnu.“ Sam se usmíval jako výherce Lotynky. „Prej měl nějaký bodný zranění nebo co.“

A bylo po idylce. „Kdo mu to udělal?“

„Neřekl a ostatní taky mlčí. McReed prej zuřil. Udělal všem osobní prohlídku a vyhrožoval polovině autobusu samotkou, ale nic z nich nedostal.“

Nicholas se nedivil. Denis a jeho Banditos mluvit nebudou. Tím si byl jistý. Byla to pro ně potupa a ostuda. A ostatní se jich báli. Jediný, kdo mohl říct pravdu, byl ten, co to Brownovi udělal. Ale proč? Proč by riskoval samotku, když účty si vyřídil přímo na místě a věděl, že ho nikdo nepráskne.

„Možná ti Tim řekne, kdo to byl,“ uculil se. „Třeba něco zahlídl.“

Nick vypnul vodu. „Třeba,“ řekl krátce a odešel do šatny.

Ve skutečnosti nebyl zvědavý, kdo dal Denisovi lekci slušného chování. Fakt, že si o to koledoval a že se mu té skutečnosti dostalo, Nickovi stačil.

U večeře měl dozor Cornet a další dva bachaři. Zdálo se, že jsou víc ve střehu než jindy. Denis v jídelně chyběl. Tichá pošta donesla k Nickovu stolu zprávu, že zůstal přes noc na ošetřovně. Prý na pozorování… Ostatní Banditos vrhali po jídelně vražedné pohledy a provokovali každého, kdo šel kolem. Tim seděl u stejného stolu jako ráno. Sám a mlčenlivý.

Nick se přistihl, že proti své vůli mu pohled každou chvíli sklouzne právě tím směrem. A nebyl sám. I někteří z Banditů Tima pozorovali. Pak se jim připletl do cesty jeden z nováčků, když si krátil cestu jejich uličkou. Na neznalost místních poměrů málem doplatil.

„Teller!“ místností se rozlehl hlas mladšího dozorce a Cornet se otočil. Stewart Teller jen nerad pouštěl vyděšeného kluka a Olav vedle něj zuřivě gestikuloval. Oči všech se obrátily na hlavního dozorce.

Cornet se mračil. „Zatím jsem nic neviděl, pánové,“ řekl nahlas a autoritativním gestem umlčel kolegu, „ale pokud se podívám znovu a bude něco v nepořádku, začnu rozdávat karty jak na fotbale. A věřte, že žlutý vynechám.“

Bažant odklopýtal ke svému stolu s většinou večeře mimo talíř. Bandité se stáhli a napětí se zmírnilo. Všichni ale věděli, že je to jen pověstný klid před bouří.

Udržel se až do víkendu…