Venku
už byla tma. Dřív jak v osum mě na ulici nikdo nedostane. Jsem už totiž
moc zkušenej na to, abych věděl, že taxikařit v dopravní špičce, která
vládne přes den, dokážou pouze jedinci, kteří nevědí, jak využít svůj čas.
Vypnul jsem poč. Dneska ze mě nic pořádnýho nevypadlo. Žádná povídka a
ani básnička. Ale co jsem potřeboval říct světu, to jsem napsal. A pak to
vymazal. Abych to zítra mohl napsat znova....
Moje
holka mi uvařila nějakou mňamku a já ji do sebe hodil a konečně vyrazil do akce.
Sednul jsem do tága a otočil klíčkem v zapalování. Motor naskočil a
já ho nechal chvilku běžet. Pustil jsem rádio a nechal si krmit uši písničkama
z osumdesátých let. Napadlo mě, co se stalo se všema těma zpěvákama a
zpěvačkama? Žijou ještě? Čím jsem tady na tomhle světě dýl, tím víc lidí kolem
mě umírá. Každou chvilku se ve zprávách objeví nějaká tvář s černým
proužkem v dolním rohu. Ale oni taky říkaj, že nás je tady čím dál víc. Tak, jak to teda je? Proč umíraj jenom lidi,
který znám já?
V autě se udělalo teplo a tak jsem tam vrazil jedničku a odrazil se
od chodníku. Noc mohla začít.
Dojel jsem na štafl a zařadil se za ostatní taxíky. Chlapi postávali u
aut a klábosili. To znamenalo jenom jedno: nejezdí to. Vypnul jsem motor a šel
dát taky řeč. Co jinýho? Všechny knížky už jsem přečetl a všechny ty zamilovaný
písničky z osumdesátejch let mi už dávno nic neříkaly. Dřív možná jo. Teď
už ne. Začlo mi totiž docházet, jak to doopravdy chodí.
Zapadnout do hovoru nebylo nic náročnýho. Na štaflu se řešily jenom dvě
věci. A úplnou náhodou to byly ty dvě nejdůležitější věci na světě: prachy a
ženský.
,,Ani
si neměl vylejzat z postele,“ řekl mi Bob na uvítanou.
,,Ale
já musel, stará přišla domů.“ Pár chlapů se zasmálo, pár jich souhlasně
přikývlo.
,,Myslíte, že za tohle může ta krize?“ hodil do placu Karel. Karel nedal
noviny z ruky a takhle to s tím dopadlo! O čem si nepřečetl, to
neexistovalo.
,,Ty
vole, jaká krize? Už to nečti,“ pustil jsem se do něj.
,,Dneska psali, že budou propouštět i z armády.“
,,A
co? Bude víc taxikářů! A ty si konečně najdeš kámoše.“
,,Seš
vůl!“
,,Nazdar chlapi,“ ozvalo se za mnou. Byl to Standa. A Standa vždycky něco věděl.
,,Nazdar Stando, jak ti dupou králici?“
,,Ale
jo, dobrý. Hele, kokoti, mám novinky,“ chlubil se. ,,Volala mi Miruš od Černýho
anděla. Přijelo jí čerstvý maso.“
Všichni jsme zpozorněli. Na tuhle informaci jsme čekali jak na první
vlaštovku. Do našich zmařených životů zase proniknul paprsek slunce. Stáli jsme
tam v hloučku a podezíravě se pozorovali. První se hnul Karel.
,,No
nic, chlapi, mrknu na ňáký inzeráty,“ oznámil nám a pak si to namířil ke svýmu
tágu. Jako na povel jsme udělali to samý. Bylo to trapný, ale nikdo z nás
neměl kufr na to, aby před ostatníma zavolal Miruš.
Vytočil jsem její číslo, který jsem měl v mobilu schovaný pod
Babičkou2. Obsazeno. Sakra. Znova. Obsazeno. Kurva už! Znova!
,,Haló?!
....no já, Robin, přece....jo, ten....jo......jo, ale jo, dobrý....i děti....jo
i ona....poslouchej Miruš, prej si obměnila šatník?! He he.....joo?....
odkud?....no, ty vole, tu chci......co zítra?.....aha, zítra už je plně obsazená a co pozítří? .....až
v deset večer? To budu jako poslední kunčaft?.....ne nevadí....fakt
nevadí.....tak pozítří. Jo, budu tam v deset. Tak ahooj!“
A je
to. Jsem v pořadníku.
Do
města přijely nový holky. My se vyblbnem a ty naše rakety se budou divit, proč
je tak hýčkáme, proč je bereme po tak dlouhý době na večeři a mažem jim sladký
kolem pusy. Jo, všem bude příštích pár dní dobře. Všechno bude příštích pár dní
lepší.
Vylezl
jsem z taxíka. Všichni jsm byli zase pohromadě a přiblble jsme se hihňali.
,,Hele, inflace má letos stoupnout o tři procenta a nezaměstanost o
šest,“ připomněl se Karel.
,,Kurva drát, neříkal jsem ti, abys ty noviny nečet?“
,,No,
já jen abys ses nedivil, až to tak dopadne.“
Pane
Bože, pomyslel jsem si, doufám, že sem se dovolal dřív jak von. Kouknul jsem se
na hodinky: bylo půl desátý a vosum minut.
|