Příběh o bláznovství jednoho šedého, časného rána

            Zahlédla ho jít uličkou

            Nikdy neviděla nikoho takového

            A topíc trápení z lásky

            Bez přemýšlení ho následovala

            Podle chůze vypadal

            Že zná život

            Otočil se a všiml si jejího pohledu

            A usmál se

            Sladce ji uchopil za ruku

            Kráčeli starým nástupištěm

            Město zůstávalo tmavé

            A její duše se začala dívat

            Kde se vzalo takové bláznovství

            Protože strach z lásky jsou její muka

            Protože pokaždé má strach to zkusit

            Pozvala ho na cestu

            S ním se musela usmívat

            Snad její lepší sen

            Tam s ní zůstal

            Mnoho času uteklo nasloucháním beze slov

            Řekl, že má strach jako ona

            Nízko jakási hvězda přiznala svou samotu

            Nic nestačí k řečení, že ano, jako polibek

            Vyplnil ji pochybnostmi, iluzí

            Láskou, sny, vášní

            Tentokrát

            Věří, že tenhle strach ze ztroskotání ji zabije

            Její srdce šeptá: Nevím, jestli můžu

            Někdy sní o jeho hlasu

            Chtěla by ho mít tady

            Myslela si, že má odvahu

            A ztratila se ve svém strachu

            Přísahala, že bude hledat dál

            Ale už nikdy to nezkusila

            Snad se jednoho dne naučí

            Mít sny, které tím začínají

            Snad se to jednoho dne naučí

            Dodala si odvahy a řekla, že ano