"

Ad  jedna z dcer, Březnová víla

 Potkáš-li na nástupišti "o tisíce

 let starší" "...ztracenou" dceru, znamená to, že

 vlak, kterým odjedeš, je právě "znovu" "...určený";  doufáš, že v těsném

kupé  (( ...což nevadí , neb zavazadla, i lidé kolem, ba i "rozpisy" nejbližších

 dnů jsou rázem zploštělé... )) Ti věnuje čtvrthodinku ze "svého" času.

 A opravdu. Na protějším   sedadle Rozhodí

vlasy, poposedne, obě ruce s    těmi tak, tak dlouhými

 prsty rozprostře    na svou kabelu z hrubé

 látky, co ponechala si v klíně. -...nemohla jsem

zůstat; Ty sám víš, že přeze všechnu Tvou

snahu vystupuješ téměř

výlučně na nádražích

měst, v jejichž zahradách a sadech ovoce je sytě

 červené, a ve kterých i při lehkém

kroku zvedá se prach z "...rozpálených" cest; ostatně, jako

 zrozenec v Býku stěží jsi mohl očekávat něco jiného.

S mírně skloněnou hlavou  prohlédne  oknem z jedoucího vlaku; víš, že

 je to ten cvik, kterým se udržuje v

 pozemských "souřadnicích", jak Ti nejednou vysvětlovala.

-Já, "březnová víla", jak jsi mě "...pojmenoval" již v útlém

dětství, vystoupím naopak v "pustině", v kraji mezi

 městy, kde zdánlivě mrtvé 

větve stromů brzy obživnou s tou "...nejprudší"

silou; byla jsem u jejich smrti, a budu i

 u jejich zrodu. Tady je můj domov, do

toho Tvého se již dávno nechci a "ani" nemůžu vracet...; zamyslela se. ..Ale Ty víš, že

se "...takto" rozloučit nechce; ... .

 -Pohodila hlavou: ...leda snad..., leda snad, připravíš-li dost jadérek, a "...k podzimu" semenáčků k sadbě; ... .

."