Evžen Jahoda byl básník. Kdyby neměl rodiče, tak by pošel hlady. Jednou týdně mu dokonce dávali i na pivo. Až tak byli hodní.

Poesie nevynášela. Evžen byl z toho v depresi. Trápil se tím, že není milionář. Jak to? říkával si v duchu. Přece se tak snažím! Každé ráno vstanu, napíšu básničku a zbytek dne mám veget. Válím si šunky a čumím se do stropu. Na konci měsíce mám takto hotovou celou sbírku. Pojmenuju ji a nabídnu k vydání. Protože jsou moje texty vážně dobré, tak obvykle někdo projeví zájem. Podepíšu smlouvu o díle a…

Kniha vyjde s dvouletým zpožděním, napíší se o ní velebící recenze, ale širší veřejnost přesto neprojeví o její koupi zájem. Stran finanční návratnosti se jedná o naprostý propadák.

*

Evžena se zmocňovalo zoufalství. Děsil se další své existence. Nedokázal si představit, komu se pověsí na krk po smrti svých rodičů. Byl naprosto nesamostatný. Samozřejmě si myslel, že důvodem tohoto neblahého faktu je jeho mimořádná jedinečnost. Lidé, kteří ho obklopovali, ho však spíš než za nepraktického génia považovali za debila, který patří do specializovaného ústavu.

Naštěstí se potkal v hospodě se svojí životní láskou. Byla to blondýna a byla tak hubená, že připomínala kostru, kterou si pamatoval ze základní školy, konkrétně z hodiny přírodopisu, kdy probírali stavbu těla člověka. Učitelka jim ji dotlačila ukázat. Byla na kolečkách a uskladněná v kabinetu.

Učitelce bylo 21 let a neměla na sobě šaty, ani spodní prádlo. Prostorem se pohybovala s nenucenou elegancí pouze tak, jak ji stvořil Bůh a dodejme, že si dal opravdu záležet! Byla kouzelná a překrásná.

Chlapci ze třídy ji zbožňovali a při pohledu na ni onanovali. Pročež ji přibližně po dvou minutách vyučování zahrnuli sprškou spermatu. Měli to nacvičené tak, že stříkali všichni současně. Samozřejmě plus mínus nějaká ta odchylka.

*

Byla ožralá a zrovna se chystala usnout. Přehodil si ji přes rameno a odnesl domů, kde ji znásilnil a poté svázal do kozelce, aby mu neutekla. Sám se pak vrátil do Vaječníku na pokraji kolapsu a objednal si láhev borovičky. Utratil za ni všechny svoje peníze a příjemně se omámil.

Jmenovala se Vingilína a uprostřed čela měla vytetovaný kosočtverec. Bezděky tak působila dojmem piče. Udělala si těhotenský test a zjistila, že je gravidní. Zvedl se jí z toho žaludek. Jakmile dokosila, setřela si hřbetem předloktí zbytky zvratků z pusy a propadla se do hluboké melancholie. Mít v dnešní době dítě je neekonomické. Lidé se mají čím dál tím menší chuť rozmnožovat. Takřka nepřetržitě se bojí o práci. Strachy jsou podělaní až za ušima.

„Copak ty nejsi šťastná?“ zeptal se ji Evžen.

Nebyli manželé. Pouze spolu žili. Svatba byla nad jejich finanční možnosti. Oba byli umělci. On psal a ona mu k tomu dělala ilustrace.

*

Jako první zemřel Evženův otec. Zajel ho autobus. Jednalo se o obyčejnou dopravní nehodu. Řidič pod vlivem alkoholu si nevšiml, že na přechodu pro chodce jsou lidé. Na jejich přítomnost reagoval teprve poté, co do nich prudce narazil.

Zahynulo patnáct osob, osmnáct jich bylo těžce zraněno a dvacet se potýkalo s nervovým  šokem.

Následně se na onen svět odebrala Evženova matka, která, když se dozvěděla o skonu svého mnohaletého druha, si vyrvala srdce z hrudi a vypustila duši s nadějí, že se připojí k té jeho.

*

Evžen s Vingilínou krátce nato propadli hysterii. Internovali je do blázince. Tam jim provedli chemickou lobotomii.

Po několika měsících byli propuštěni jako vyléčení a protože neměli díky exekuci kde bydlet, začali živořit z ruky do huby na ulici.

Zaměstnaní se jim pokud možno vyhýbali širokým obloukem. Považovali je za odpad. Přáli si, aby zmizeli a nezamořovali tak vzduch svým zápachem, který je obtěžoval a dráždil k nepříčetnosti. Mnohým z nich se zdál jako dobrý nápad realizovat pro takové asociální elementy koncentrační tábor, kde by je levně a ekologicky hubili. Přesně tak, jak to navrhoval ministr zdravotnictví Mengele.

17. dubna 2012