Zase jsem jednou měl mýt okna. Manželka byla v práci, já měl volno a tak na mě hodila tuhle milou povinnost. Nějak jsem se k tomu nemohl dostat. Sotva jsem si stoupl na židli a pustil se do díla, začal mě zajímat ruch venku a tak jsem vlastně jen zíral ven s hadrem přitisknutým na sklo. V domě naproti mně začala žena mého věku se stejným posláním, chvíli jsme se na sebe koukali, bez jakéhokoli citového záchvěvu, jen tak pro potěchu duše, že v tom nejsme sami. Na střeše protějšího domu se objevil kominík, pozoroval jsem, jak si rozbaluje své věci a pouští se do práce, přijíždějící auto pode mnou bylo také zajímavější než okno a hadr, v parku vedle domu se trousily mámy s dětmi, žena naproti už měla umyto. Já pořád nic, nechal jsem tedy pozorování okolí a začal rychlými pohyby dohánět manko. Šlo to celkem hladce, až jedna ťápota ne a ne zmizet. Odolávala samotné vodě, pak vodě s ironem a nakonec přestála i útok Savem. Napadlo mě, že asi bude zvenčí, ostatně my žádnou kočku nemáme, a chtěl jsem ji umýt z druhé strany, jenže ani teď nezmizela. To mě naštvalo. Pořádně jsem si ji tedy prohlédl. Obyčejná ťápota od kočky, možná trochu větší. Hlavou mi však začalo vrtat, kde se tam vzala, my přece kočku nemáme a zvenku by ji žádné zvíře takhle udělat nemohlo. Krásná stopa, přímo uprostřed okna, nerozmazaná, sama samotinká, prostě výstavní. Kde se, sakra, vzala? A že je tak pěkná. Přece musí být rozmazaná! To zvíře muselo uklouznout, to nikdo neumí. Stopa začala zaměstnávat mou hlavu přespříliš. Vymýšlel jsem teorie letících koček, které se lehce dotýkají našich oken, koček na provaze,… Rozhodl jsem se ťápotu zlikvidovat. Jenže držela, ať jsem myl, jak jsem myl, držela. Zkoumavě jsem si ji tedy ještě jednou prohlédl a objevil další záhadu – stopa byla uvnitř okna, tedy mezi jednotlivými skly. To už na mě bylo příliš. Mrštil jsem hadrem po oné ťápotě a šel si sednout do gauče. Pořád jsem ji ale cítil. Zírala na mě, tupě, hloupě na mě civěla. Provokovala mě svou dokonalostí, svou povedeností, až nepřírodní souměrností, ale hlavně tím, že tu byla. I když jsem si četl noviny, jen jsem přemýšlel, jak se tu jenom mohla ocitnout. Byl jsem přesvědčen, že na to se prostě musí přijít, tohle ještě bude senzace.

V zámku zarachotily klíče, žena se vrátila. Nakoukla do pokoje a spustila: “Ahoj lásko, jéžiš, ty se s tím hrabeš, dneska tam byl frmol, ty to ještě nemáš? Šéfová má zlomenou nohu, tak proč to nedomeješ, lítala jsem za ní, hele vem ten hadr a dělej, co chceš k obědu?”

Pomalu a s pocitem vítěze jsem ji začal směřovat k oknu. “Podívej se na okno, co tam vidíš?” začal jsem svůj výslech.

“No, máš tam šmouhy.”

“A dál?”

“Vidíš, co to tedy znamená?”

“A jenom to?”

“Jak tedy chceš tu ťápotu umýt?”

“Takhle vezmu okno, takhle se rozmontuje, frk, frk a stopa je pryč! Co chceš k tomu obědu?”

Nevěřil jsem svým očím. Stopa najednou byla pryč, má žena zničila důkaz něčeho, o čem jsem sám nevěděl, co to je, možný objekt bádání a zkoumání všech světových vědeckých kapacit, ťápotu, která mohla proslavit naše město, možný Boží důkaz, zázrak, osmý div světa,… To všechno bylo pryč, nenávratně. Můj velký otazník, má velká nevyřešená otázka tak pomalu opouštěla mou hlavu a u oběda ji opustila definitivně. Kdo by se zabýval nějakou ťápotou?!