Na břehu ocitl jsem se,
hleděl před sebe, udiven,
zástup volal: Pojď sem.
Ta hromada růží, hoven,
zvolal jsem ano, to je můj zrak,
to si děláš kozy jen.
Ne, vidíte ten kouřící mrak,
probudiv se, to se mi as zdálo,
to hovno je, nikoli bájný drak.
Však začali hulákat, to by tak hrálo,
nechceme, milujeme, růže- hovna hrad,
mé srdce se však tomu trošilinku smálo.
Ty růže- hovna jsou jen a jen má,
přesto vám dám kousku malý díl,
zásluhy máte, však malé jen.
Tvá růže, tvé hovno se vzpříčí,
nechce bdít dál jen, ke mně
se přimknout, s tebou být jen.
Jsme s tebou, ty s námi /trochu popleten?/
navždy v tvé hlavě vytváří zmatek,
chaos, a ve spánku výživný sen.
|
