Na nejvyšší terase města ležím.

Ruce pod hlavou.

Ke hvězdám o trochu blíž.

K nebeské klenbě vzhlížím.

Už je pozdě.

Možná, že už spíš.

Kdo mi dal život - to vím.

Rodiče.

Kdo mi dal duši - v tom je ta potíž.

Bůh? Možná, já ale nevěřím.

I když?

Na mém hrobě vytesán bude jeho kříž.

Ke hvězdám jen tak hovořím.

Jen chvilku.

Díky, za co, však Ty víš.

Jen se trochu divím.

Že jsem.

A Ty stále jen mlčíš.

Díky, že mohu býti tím.

Kdo si přeje.

Pochopit o čem sníš.

Až v popel se přeměním.

A jednou se to stane.

Snad mé chyby omluvíš.

Kapku vody na čele cítím.

Tvá slza?

Snad pro mne nesmutníš.

Déšť, přišel tiše jako mim.

Prší.

Už neplač, v slzách se utopíš.

Chceš-li, tajemství Ti prozradím.

Chceš?

Tak slib, že nikomu to nepovíš.

Hledám…a vůbec, smím?

Nalézt.

Ztracenou malou bílou myš.

Láska se ztratila, zbyl jen černý dým.

Vypálená města.

Válku nikdy nepochopíš.

Pravda? Kdeže? Nevím.

Prý už není.

Prý už ji nikdy nespatříš.

Kam uschovat krutost celoročních zim.

Na Mars?

To snad vážně nemyslíš.

Žár ve svém srdci uhasit musím.

Vínem.

Tedy jestli dovolíš.

Sám sebe nahradím.

Robotem.

V jehož útrobách snadno zabloudíš.

Anebo se možná proměním.

V kaktus.

A Ty pro mne moře vysušíš.

Myšlením sám sebe ubíjím.

A proč ne?

Zbývající čas mi krátíš.

Díky - snad budu ještě jednou živým.

Díky, i když?

Ale ANO, díky…