Milenci včerejší noci

Přitisknul jí na dveře a dlouze a vášnivě ji políbil. Zajel jí rukou do vlasů a přitisknul se k ní ještě pevněji než předtím. Neměla možnost mu uniknout, i kdyby byla bývala chtěla. A jako lovec a lovená oběť spolu zápasili jejich proplétající se jazyky, prorůstali do sebe prsty svých rukou a do toho všeho se ozval cinkot klíčů. Nepřestali se líbat ani když dveře povolily pod jejich vahou a s ohlušujícím prásk narazily na věšák v předsíni. „Klid, to nic“ šeptal jí, když sebou polekaně trhla. „Nerozsvěcej, prosím,“ řekla mu, když vztahoval ruku k vypínači,  „mám radši, když je tma.“ Beze slova stáhnul ruku od vypínače a přesunul ji na knoflíky od jejího kabátu. Rozepnul pomalu jeden knoflík po druhém, pověsil kabát na věšák, rychle si sundal svojí bundu a pověsil ji tamtéž. V matném nočním světle mohla rozeznat jen několik rámů na stěnách a hustý bílý koberec s dlouhými chlupy. Jeho bělost ozařovala celou místnost. Posadil ji na židli a něžně ji rozvázal boty. Postavil je úhledně vedle svých polobotek.

Vzal ji za ruku a ona poslušně ťapkala za ním. Prošli kolem stolku, na kterém byla váza s květinami. Minuli zdánlivě spousty dveří, plných i prosklených, kterými se do chodby dostávalo tlumené světlo pouličních lamp. Když došli k úpatí schodiště, zmáčkla mu ruku a on pochopil a zastavil. Otočil se k ní a snažil se vyhledat pohledem pohled její. Chtěl ji políbit, ale lehce ho odstrčila. „Já…“ Prst položený na rty, to magické zaklínadlo, způsobil, že věta zůstala nedokončena. Vzala jeho neodporující ruku a vsunula si ji pod svetr. Když ruka, vedena nejenom jí, ale i odvěkým instinktem, uchopila do ruky její levé ňadro, řekla: „Dneska je jenom tvoje, a je na tobě, jak s ním naložíš.“ Nebyla si úplně jistá, že pochopil, a jeho zrychlující se dech o tom nenapovídal vůbec nic. Pak mu dovolila, aby jí políbil.

Jejich cesta po schodech byla doprovázena kakofonickou symfonií dřevěných schodů. Na odpočívadlo dopadaly odražené paprsky od slunce, pobývajícího tou dobou někde u ostrova Vanuatu v Tichém oceánu. Tam zastavil zase on. Odstoupil si od ní dva kroky a zkoumavě si ji prohlížel. „Jsi krásná.“, řekl. Ve ztichlém domě zněla ta věta nepatřičně hlasitě.

Schody vzhůru vedly pouze k dalším dveřím. Bez dalšího slova vzal za kliku která s jemným vrznutím povolila a dveře se mohly otevřít v uvolněném zamručení. Pokynul jí a ona vstoupila. Byl to pokoj v půdní vestavbě, s několika střešními okny a obnaženými dřevěnými krovy. Měsíc prosvěcoval pokoj a tak si mohla prohlédnout jeho zařízení. Dvě na pohled pohodlná křesla, u nich stolek se skleněnou deskou, několik nižších skříní, některé upravené jako knihovna, pracovní stůl. Právě na stole jí něco zaujalo. „Dáš si něco k pití?“ Přikývla. „Víno?“ Pokrčila rameny. „Tak dobře, víno.“ Vytáhl z knihovny dvě skleničky a  láhev červeného vína. „ Promiň, zapomněl jsem vývrtku, já pro ní skočím dolů. Počkáš tady na mě?“ dodal viditelně žertem. „Možná“ odpověděla tiše, ale on na odpověď stejně nečekal a už pospíchal dolů po schodech.

Na pracovním stole stál, kromě obvyklých věcí, ještě rámeček s fotkou uvnitř. Když přišla ke stolu, vzala rámeček do rukou, zběžně ho prohlédla a postavila zase na stejné místo. Z přízemí byl slyšet typický zvuk vlnobití v kuchyňských šuplících a tak projížděla prstem po hřbetech knih a snažila se rozluštit jména autorů. V knihách je něco magického pro všechny, třeba už jen to, že v nich bylo už všechno minimálně jednou napsáno. V knihách je zakódováno příliš mnoho jiných životů, než aby se v nich nedal najít i váš vlastní.

„Tak, už jsem tady,“ ozvalo se ze dveří pokoje. Tiché, ale rázné pšt zasyčelo pokojem. Vzal láhev do ruky, nasadil vývrtku a po otáčivě vrzavých orgiích zvuku nalil dvě skleničky vína. Usedla naproti němu, vzala svou skleničku, on vzal svojí. Rutinně vznešeným gestem ji nadzvedla a oba se napili. Když skleničku odložila, položil ji i on. Vstala. On hned po ní. Natáhla k němu ruku, za kterou si ji přitáhl k sobě. Políbil jí. Ona jeho. Pak znovu on jí. Přitiskla se na něj a on jí vzal rukama za zadek. Prudkost a náhlost jeho pohybu zaskočila oba dva. Kousla ho do ramene a jeho stisk povolil, ale ruce zůstaly na stejném místě. Objala ho rukama kolem boků. Líbali se. Rychle jí sundal svetr a ona jemu začala rozepínat košili. Poklekl před ní a pomocí zubů jí rozepnul všechny knoflíčky u kalhot, které ona pak nechala volně sklouznout na zem. Přitisknul si hlavu k jejím bokům a obdaroval polibkem každou dosažitelnou část jejího těla. Když se zvedal, přetáhl jí tričko přes hlavu. Na nic nečekal a vzal jí do náruče. Lehce jí položil na postel a poté odložil přes opěradlo své kalhoty a košili. Lehl si k ní a následovaly dlouhé dotyky jejich těl, spojené s líbáním, odhazováním v té době již přebytečného oblečení a konečně ultra-bezpečného milování s příchutí.

Usnuli, smotaní v klubko lidských vláken, unavení (On) a bezstarostní (Ona) a jen neohnutelné knižní hřbety hlídaly jejich poklidný spánek. Kdo ví, možná to bylo málo.

Ráno, ještě několik hodin předtím, než se probudí on, otevřela oči ona. Leželi každý na opačném konci postele a tak pro ní nebyl problém vstát, aniž by ho vzbudila. Protáhla svoje nahé tělo ve světle prokřehle ranního slunce a začala hledat po místnosti svoje kalhotky a podprsenku. Nakonec pošle, oblečená, poslední, a dnes ráno jediný pohled milenci včerejší noci a co možná nejtišeji sejde po schodech do přízemí. Chodba se dneska ráno nezdá zdaleka tak zajímavá jako včerejší noci, jedněmi dveřmi je vidět pootevírané šuplíky v kuchyňské lince. Náplní všeslybujících rámů se ráno ukázaly být pouhé laciné reprodukce starých mistrů a nakonec i na koberci je několik fleků od vína. Akorát váza s květinami nezklamala. A tak ze dveří vychází dívka s bílou růží v klopě.