Uprostřed pokoje 

na slova se práší    

stěn čtyři okraje

ke středům se vznáší.

A nemám na mysli 

nač myslet bych chtěl 

Bůh tebe mi nakreslil  

z mých příštích těl.

Tu noc nenarozený 

dlouhou závratí padám 

do propasti ženy

jak miliontý Adam. 

Ztrácím tvář za tváří 

obličej dítěte, Ježíše na seně

v tobě hvězd zazáří 

zvířatům v betlémě.

A kolem nás je všechno 

co je a není skutečné 

ty věčného času pěno 

vln dní ženeš zázračné.