Tma už byla dvě hodiny. Sedl si k oprýskanému stolu se čtyřmi šuplíky a začal do notesu psát. Na gramofonu si pustil vypalovačky z vydavatelství Blue Note. Napil se z napodobediny středověké číše španělského vína. Konkrétně Cepa Lebrel ročník 2011. Ne, že by mu etiketa říkala něco víc než vám. Přesto se napil jako znalec. To byla, ale jen předváděčka pro jeho čtyři holé stěny. Narodila se mu sice dnes dcera. Karolínka! Nádherná. Růžovoučká. Bezbranná. Plná Boha. Stříkala z něj sice gejzíry šílená energie radosti, odlupovala se z něj leprovitá spokojenost, srdcem třískala mu o zem pýcha. Ale neměl je s kým sdílet. Internet nevlastnil. Ani televizi. Ani telefon. Ani mikrovlnku. Ani životní pojištění. Ani zaměstnání, kde platí: za hodně málo peněz, muziky do konce života. Vlastnil jen gramofon a kupu desek. Možná si říkáte, co to bylo za idiota. Že nezobal jako my ostatní. Možná si říkáte, že na to měl kurva právo! Možná si říkáte, že vás to nezajímá. Možná taky slavíte narození dítěte. Možná taky pochováváte blízkého. Možná se taky léčíte z rakoviny. Možná taky cvičíte jógu. Možná...

…23:39, 23:40, 23:41, 00:14... 2013, 2014, 2020... čas... plyne jinak pro vás než pro něj. Plyne jinak i pro vaší sousedku. Co vás děsně sere, ale stejně jí chcete vojet ve výtahu. Plyne jinak i v domově důchodců i na kojeneckém oddělení. I v jádru atomu. I V JÁDRU PUDLA.

V Mnichově. V kavárně, poblíž městské brány, sedí dívka. Pije presso. Sleduje cvrkot na promenádě. Ve sluchátkách má puštěné vypalovačky z vydavatelství Blue Note. Tak nějak na ní číšník může nechat oči. Jmenuje se Karolína...

P.S. Všimněte si, že se v textu nezjevilo ani slovo rušná ani ulice.