Ač romantikem

se chci stát

neumím ti svoje probuzení

do zvuků

těla

Z TEPEN rozehřát

možná jsem jen omítaný stín

co bílou,

      černou

nespustí

       a

        barvu smete snad jen v chvily

co naskočí

do      stejných gest

u pomníku cest

k studně

                co tak nudně

až ostudně

tíží síly

hned vedle těch

mých probuzení

Odrážela ses v hladině

            co tak nevinně

umyvadlem

plnila se

a já tiše upíjel z tvé tváře

syčel                  při topení svatozáře

jako humbuk

prominentních stohů

        papírových drapů z mraků

se slovy modlitebních sluhů

k poklesům na kolena

a že noc se zvedá

přes nenadálý klam

co zanechala vráska

na oprýskaném ránu

dám si čaj

co visí v rámu

pokřiveném obrazu

a možná  v jeho lomu

zvrhnu loket

a zasměju se tomu

u stolu

kde pod ubrusem

pár drobků ničí plachost rovnosti

nad znětí sebevraždy

čekající na hosty

pak

ač romantik
nevěřil jsem tomu

že

z padla z nebe

kańka

plna drnů

co to?
řekl by snílek ...

a

jako z tebe

něžná jamka

udělal ženu

tak skvrna
kaňky

ze mne

udělala muže

co probudil se do dne

oloupen

a

čekajíc

na postroje a nože

k příkré

stopě věrností

divadelní snahy

stát se romatikem

z

blbosti